Zpočátku jsem byl pstruhovkami nadšen. Během pouhých pěti let jsem ale byl svědkem postupného úpadku všeho, co mě k těmto vodám táhlo.

Čtyřicítky potočáci zmizeli, parmy jsou také pryč a lipana, na kterého bych s radostí nahodil, jsem loni snad ani nepotkal. I štiky se dočkaly krvavé lázně a jejich počty notně prořídly. Zjistil jsem, že jet sto kilometrů za hořkou vzpomínkou na staré dobré časy a doufat v náhodný záběr, mě rybářsky rozhodně nenaplňuje.

Celý lov na pstruhových vodách se tak smrskl na otázku „co nám nasypou“. Do revírů, kam chodím rád, ovšem letos nasypali ryby, kterým jsem se hluboce omluvil za to, že je vůbec chytám. Krátce po zahájení jsem se nakonec sebral a odjel na Potok.

 

Potok byl odjakživa oázou klidu a míru. Nikdy sem moc lidí nepřišlo a už vůbec ne v prvních dvou týdnech sezóny, kdy je ještě na většině vod dostatek granuláčů a je třeba je rychle probrat, než to udělají ostatní.

 

Na Potok jsem jezdíval relaxovat. Dalo se tu courat mezi kameny porostlými mechem, pozorovat rašící kapradí a trsy blatouchů nebo se zastavit nad trsy dřípatek, které u nás v nižších polohách nerostou. Pstruzi byli tak nějak navíc. Našlo se tu jen pár tůní s lepší rybou, ale byl na ně spoleh. Vždycky se z nich nějaký žlutý kropenatý fešák z kategorie „do třicítky kousek“ vytáhl a doplnilo ho pár menších horlivců, kteří se i přesto, že jsem se snažil drbance dorostenců nesekat, dokázali na háček nějak pověsit.

 

Bývalo to takové pohlazení na duši, trofejní úlovek ani rybu do kuchyně tu člověk nečekal. Spíš hutnou atmosféru koncentrovaného rašícího jara, která dokázala po zimě unavené tělo nabít energií a radostí ze života.
Ani letos jsem v tomto ohledu zklamán nebyl. Horší to bylo s rybami. Naprosto netknuté trsy rašící trávy svědčily o tom, že jsem letos přišel tuhle vodu možná i "odpanit".

 

V prvních dvou tůních jsem ale nedostal ani klep do nástrahy a to se mi snad nikdy nestalo. Počínaje třetím kdysi úspěšným místem se ale záběry dostavily a následující kilometr přicházely naprosto pravidelně na všech „zajímavých“ místech. A ptáte se, kolik ryb jsem chytil?

Žádnou.

Na šedivou Berkleynymfu mi útočili pstruží ročci a dvouročci. Zuřivě ji pronásledovali, trhali jí její třapaté nožičky a já nezasekával. Nástraha statečně trpěla, pomalu se rozpadala, ale své poslání splnit prostě nemohla.

 

Koukal jsem se, jak se za ní mrňaví dravčíci honí, zvedají se k hladině, váhají mezi útokem a útěkem, aby se nakonec rozhodli pro zbrklý úder a rychlý útěk ke dnu…
Větší pstruzi tu nebyli. Všechna atraktivní místa byla poctivě obsazena a moc nevěřím, že by ti někdejší „skorotřicátníci“ strpěli za svým kamenem nebo podemletým pařezem olše deseticentimetrového konkurenta, který se tu navíc choval "jako doma".

 

A tak jsem se prochytal k nejpodivnější nule ve své rybářské kariéře. K dobrovolné nule. Nástrahu jsem nezmenšil, jen jsem s ní dráždil rybí droboť a radoval se z každého pstroužka, který na ni vystartoval. Na cestě od tůně k tůni jsem vyfotil tu zajímavý kámen, tam zas rašící trs květin a utěšoval se tím, že o ty ryby zas tolik nejde. O tyhle tedy rozhodně ne. Ty potřebujou alespoň tři roky růst a pak teprve by se tu mohl objevit někdo s úmyslem potrhat jim tlamy.

 

Přemýšlel jsem, co se to s potokem během těch pár let stalo. Je fakt, že úbytek ryb byl postupný, něco jsem pozoroval i v předchozích letech, ale největší skok přišel až teď. Pár možných příčin mě i napadlo. Sem tam jsem narazil na vydří trus a vzpomněl si, jak byl letošní únor mrazivý. Na nedaleké rybniční soustavě žije pěkných pár vydrýsků a jistě měli celý ten měsíc zatraceně hluboko do žlabu. Navíc jsem si vzpomněl na něco málo pytláckých historek o lovu ryb shromážděných před výtěrem, co mi vyprávěli známí.
Kdepak, my si v téhle zemi vody s rybami nezasloužíme...

 

Pomalu jsem se vrátil k autu a odjel na nejbližší pstruhový stoják s vědomím, že tam je prozatím „nasypáno“ a s večerem si určitě něco chytím. Chytil. Bledé hloupaté duháky s nedorostlými ploutvemi. Ale nějak mi ty ryby na prutu zhořkly. Tohle přece není to, co chci. Ani to, co by bylo správné. Nebo ano?

 

Myslím, že příští rok už si pstruhovou povolenku nevezmu. Ušetřím a budu mít čas věnovat se některým jiným rybám. Už mám spoustu nápadů, jak zažít, co jsem ještě nezažil a určitě to bude fajn.

I ti mrňaví pstruzi tohle mé rozhodnutí jistě ocení. Navíc svaz připravím o slušný balík peněz určený na nákup duháků, sivenů a pseudopotočáků kdoví odkud, což je také možno vnímat jako podporu původní obsádky pstruhových toků. Tohle je sice kontroverzní prohlášení, ale kdo chce, ať si po mě klidně hodí kamenem. Já si můžu své peníze utrácet, kde chci.


Ale k Potoku možná stejně zajedu. Jen tak s foťákem, na ten povolenku nepotřebuju. Takové jaro, jako potkávám tam, se hned tak někde nevidí. Je pravda, že pěkná tečkovaná ryba by tu eufórii dohnala k vrcholu, stala by se onou pověstnou třešničkou na dortu a dala by návštěvě Potoka větší smysl. Dokážu ovšem sníst dort i bez třešničky. A pořád to ještě bude dort. Rohlík, který se mi někdo snaží jako dort vnutit, ten mě nezajímá. Je mi líto...

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey