Tahle potvora mě donutila k nevídanému. Po hezké řádce let jsem chtě nechtě musel zasednout do čekárny u lékaře.  Kromě cizích bacilů jsem si odsud odnesl recept dlouhý jako seznam k sobotnímu nákupu a rozhodnutí, že jsem práce neschopen.  Nerad, ale musel jsem zalézt do postele a léčit se.

Jakmile ale povolil nejhorší nápor nemoci, stalo se nevyhnutelné. Přišla na mě dlouhá chvíle. Nevadí, řekl jsem si, mám přeci Internet, podívám se na Chytej, přečtu nové články, zkouknu nová videa, poklábosím. Po slabé hodince bezvýsledných pokusů a po dvou telefonátech jsem však zjistil, že internet se kvůli poruše WiFi antény jaksi konat nebude. A to přinejmenším do pátku. Příjemné zjištění, takhle v pondělí. Sakra, co já jen budu dělat?


Z nejhoršího mě dostala manželka, která mi po svém návratu z práce přinesla dubnová čísla dvou rybářských periodik. Dobrá duše a anděl to je, dobře ví, že mi to pomůže víc než čaj s citrónem. Po pár hodinách jsem odkládal první dočtený časopis a s chutí jsem se vrhl na druhý. Nadšení však brzy opadlo, protože témata obou plátků byla prakticky totožná. Je duben, takže nejvíc prostoru dostalo samozřejmě pstruhové zahájení. Další významnou část zabírá kaprařina následovaná přívlačí, potom trochu exotiky v podobě mořského rybolovu a nakonec něco málo na téma feeder. Ne moc, jen tak aby se neřeklo.


No nic, půjdu si utřídit rybářské nádobíčko, beztak v tom mám bor…, tedy nepořádek jako pra…, no prostě velký. To už byla jiná porce. Zabralo mi to celý den a dosáhl jsem úžasně efektivního rozdělení a roztřídění všech nezbytností. Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že díky tomu budu na nejbližších výpravách k vodě neustále něco postrádat, protože jsem to chytře přesunul do jiné krabičky. Přinejmenším do doby, než si zase vytvořím svůj starý dobrý chaos.


Poslední pokus zahnat nudu. Projdu si fotky nastřádané za svou krátkou rybářskou kariéru. Divné slovo, vůbec nevystihuje můj vztah k rybaření. Fotek není moc, začínám svou třetí sezónu, kvalita někdy dost pokulhává, ale za každou tou fotkou je nádherný zážitek. Při vzpomínání mi přišlo na mysl, že se o ty zážitky zkusím podělit. Většinu z vás tím neohromím, chytáte mnohem déle a někteří dokážete chytit můj celoroční úlovek za jednu vycházku, ale pocity jsou, pevně věřím, jedinečné a já si tím zase trochu ukrátím dlouhou chvíli.

 

První vycházku k vodě jsem absolvoval s kamarádem, který mě pak doprovázel i na většině dalších výprav. Jako kluk jsem sice ryby chytával, ale patnáct let zapomnění udělalo své. Koupil jsem si něco, čemu se říkalo feeder, donesl to k vodě a vůbec netušil, co s tím mám dělat. Kamarád, říkejme mu třeba Jarda, byl naštěstí zkušený (tzn. chytal už dvě sezóny :-) ) a poradil mi, který konec udice patří do vody. Nechytili jsme tenkrát nic, ale pohled na ohnutou špičku feederu mě uchvátil. Pražské vody, třeste se!

 

Asi po třech vycházkách to konečně přišlo. Ohnutá špička sebou zacukala a než jsem v návalu paniky stihnul cokoliv udělat, začala si moje první ryba za mohutného bzučení brzdy navijáku krást vlasec pro sebe. Vzpamatoval jsem se, vzal prut do ruky a začal neuměle zdolávat. Za pár okamžiků jsem do trávy na břehu položil podběrák s malým, sotva mírovým kapříkem. Byl jsem štěstím bez sebe. Rybu jsem si zvěčnil, poděkoval jí a opatrně pustil zpět. Až doma při prohlížení fotky jsem zjistil, že jsem vlastně nechytil malého kapříka, ale pěkného karase stříbřitého.


Netušil jsem ale, že moje první ryba bude na hezkých pár měsíců i rybou poslední. Nedařilo se mi. Buď jsem seděl u vody hodiny bez záběru, nebo jsem měl záběrů plno, ale nedokázal jsem z nich nic vytěžit. Feeder jsem zklamaně odložil a vrhnul se naplno na přívlač. Ne, že by to mělo nějaký efekt. Když si vzpomenu, jak jsem natěšeně vyrážel k vodě a jak jsem se frustrovaně vracel domů, usmívám se. Dnes samozřejmě už vidím, jaké jsem dělal chyby. Škoda, že ještě nevidím, jaké chyby dělám teď :-))


Mou první sezónu s jednou jedinou rybou na kontě nakonec na prahu podzimu zachránila rodinná dovolená na Lipně.

Moje milované Lipno. Jako kluk jsem tam každé léto jezdil na dva týdny se svým strýčkem, který mě naučil základy rybařiny. Můj velký návrat po patnácti letech se mnou má oblíbená voda odmítla oslavit. Více než polovinu dovolené jsem se z ryb vracel stejně frustrovaný a zklamaný, jako na svých předchozích výpravách. Naštěstí se vše v dobré obrátilo a nakonec jsem odjížděl celkem spokojen. Hlavně jsem měl to štěstí vidět poprvé na vlastní oči pověstnou vzdušnou akrobacii zdolávané štiky.


Z následujícího roku si rád připomínám hlavně tři okamžiky. Prvním z nich byl objev Jizery.

 

Rybářské dětství jsem prožil na březích Otavy. Vltava v Praze je ale řeka úplně jiné kategorie a já se na ní dodnes trochu ztrácím. Když jsem „našel“ Jizeru, srdce mi zaplesalo, protože taková voda je mi mnohem bližší, víc jí rozumím. Úspěchy jsem tu měl střídavé, ale tahle řeka si mě prostě získala navždy.

 

Druhým momentem byla jarní výprava na Lipno. S již zmíněným kamarádem Jardou jsme vyrazili na prodloužený víkend s cílem dobýt šumavské moře. S úsměvem na tváři shrnu naše snažení takto:

Poté, co jsme do vody nasypali rybí dobroty bratru za skoro 2000,- Kč, jsme si každý vytáhli z vody jednu plotici a jeli jsme domů.

 

Po důkladné analýze jsem odhalil příčinu neúspěchu. Vina padla na volbu „fleku“. Jednak jsem později zjistil, že jsme si neomylně zvolili místo, kde byla sice dostatečná hloubka, ale celá oblast je obklopená mělčinou, kterou by ryby překonaly pouze za cenu odřeného břicha a suchých zad. A za druhé -  schopnost odhalit tento nepříznivý reliéf dna byla prudce snížena působením blízkého stánku s točeným 12° Budvarem.

 

Třetí chvílí, kterou se mi loňská sezóna zapsala do paměti, byla opět rodinná dovolená na Lipně. Seznámil jsem se s obyvatelem sousední chaty – také rybářem. Podlehl jsem jeho přemlouvání a vyrazil s ním na Vltavu nad Lipno. On na mušku, já na přívlač. Řeka tu protéká národním parkem, což s sebou nese značná omezení. Například je na většině revíru zakázán pohyb po břehu. Jediným východiskem je tedy obléknout prsačky a zabrodit.

 

Tahle výprava byla rozhodně mým nejsilnějším rybářským zážitkem. Obklopen krásou Šumavy, která je na konci září obzvláště nádherná, jsem se cítil být součástí řeky a poprvé se mi stalo, že jsem tu vodu chápal. Prostě jsem najednou věděl, kde ryby jsou a co a jak jim mám nabídnout. Však se ten den na vzduch podívala jedna štika a nespočet okounů.

 

Hlavně jsem ale měl možnost přičichnout k muškařině. Slíbil jsem si, že v té letošní sezóně se pokusím udělat tímto směrem alespoň pár začátečnických krůčků.

 


A jak pro mě začal ten letošní rybářský rok? Víc než dobře. Možná jsem se trochu poučil z chyb, možná mě vzal svatý Petr konečně na vědomí, možná oboje. Ryby nebojte se, hned jak si vyženu z těla tenhle moribundus, zase za vámi přijdu.

 

Text i foto:  Jiří Prokopius - Bigpista