Touha je zázrak

Za chvíli už je to jen rozmazaná šmouha soustavně mizející pod přídí našeho vozu, zatímco před námi se jakoby z ničeho líhnou další a další kilometry cesty, kterou je nutno urazit. Ten zdánlivě nekonečný asfaltový pruh má měřit sedmnáct set kilometrů a cestou ho dvakrát přeruší moře. Až konečně zastavíme, měla by před námi stát hnědavá nízká chata a za ní vodní bludiště rozprostřené mezi nesčetnými ostrovy a ostrůvky alandského souostroví. Třicet čtyři hodin. Když to dobře půjde…

Slunce stoupá, asfalt ubíhá. Rovinaté Polabí, kopce Českého Středohoří, Ústí nad Labem, poslední benzinka v Čechách. Doplňujeme nádrž a po krátké pauze pokračujeme. Stěží zaregistrujem, že jsme překročili hranice a už klesáme do rozlehlých nížin bývalého východního Německa. Synonymem pro tuto zemi se pro několik příštích hodin stanou dálnice. A pak další dálnice. Podél nich, mezi poli i v dálce na obzoru trčí porůznu k nebi siluety větrných elektráren. Vrtule se točí, krájejí vzduch a mění sílu větru na megawatty elektrické energie…
Je to jako nějaký surrealistický obraz.

I kola našeho auta se točí a krajina kolem stále ubíhá. Pak trochu zpomalí. Doprava je svedená do jedné poloviny autostrády a vedle nás těžká technika rozbíjí betonové panely, které sem pokládali nejspíš ještě za Hitlera. Nad tím vším se točí trsy vrtulí. Minulost symbolicky odchází rozbita na kusy a budoucnost nad ní v neúprosných otáčkách postrkuje svět dopředu…

Daří se mi sice vést duchaplnou konverzaci se zbytkem posádky, ale hluboko uvnitř mě z toho pohledu mrazí. I kvůli mně se krajina pokrývá betonem a asfaltem, i kvůli mně se točí ty obrovské vrtule, stoupá kouř z komínů a vře voda kolem temelínského reaktoru. A my teď jedeme někam, kde nic z toho zdánlivě není. Urvat se z reality a strávit týden v lůně téměř nedotčené přírody. Ovšem s uhlíkovými pruty v ruce, v membránových bundách, na palubách lodí poháněných spalovacím motorem...

Konečně Rostock. Naloďujeme se na trajekt a celé odpoledne se za monotónního hukotu motorů přesouváme ke švédským břehům.

Pokouším se spát, ale nejde to. Jsem otupělý a dostávám se do zvláštního transu, v němž vnímám realitu úplně jinak. Daleko intenzivněji. Moře za oknem se leskne a vzadu se rýsuje výběžek dánského pobřeží. Míjí nás jiný trajekt. Pospíchá do Německa, z komínů se mu valí kouř a šedivá stuha visí nad hladinou kilometry za ním.

Slunce klesá. V okamžiku, kdy se dotkne hladiny, manévruje náš trajekt před vjezdem do přístavu v Trelleborgu.

Když přirážíme k molu, je už sluneční kotouč pod obzorem. Nebe na západě je sytě oranžové a z té pohasínající výhně pomalu vyrůstá hradba mraků. Víme o ní. Je to čelo frontálního systému, který nám má několik příštích dní ztrpčovat život. Vrháme na mraky nevraživé pohledy. Díky Internetu víme o jejich existenci už dva dny. Je to zvláštní srovnání virtuální a skutečné reality. Na monitorech jsme mohli napjatě sledovat jejich postup, bylo to jen pár barevných skvrnek na mapě Evropy, ale teď je konečně vidíme na vlastní oči. Zatím zdálky, ale pokud mají rosničkáři pravdu, ještě si s nimi užijeme své. Momentálně se ale jen díváme, jak jim poslední paprsky slunce zlatí vrcholky a v duchu oddalujeme okamžik, kdy nám jejich obsah začne padat na hlavu...

Pod koly dodávky zaduní kov nájezdové rampy a vzápětí ho vystřídá asfalt. Leskne se v posledních zbytcích denního světla a dává se do pohybu.

Neřídím. Koukám se z okna na míhající se krajinu a do pohybu se dávají i mé myšlenky.

Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína…

Ne, takhle to není. Cesta je rozpitá šmouha. Dnešní doba je příliš rychlá na to, abychom mohli dýchat její prach a cítit kamínky pod podrážkami bot. Letíme na sever a zleva se na nás tlačí temná stěna oblaků. Je stále vyšší a požírá nebe, jemuž pomalu docházejí barvy.

Jsme někde za Malmö, slunce dávno zapadlo. Asfalt je už jen tmavá hmota sevřená bílými čarami vodorovného dopravního značení. Ubíhá pořád stejně, ale nikdo už to nevnímá. V autě je ticho, všechna témata k hovoru jsou od rána vyčerpaná a jednotliví členové výpravy se pomalu propadají do říše snů. Jenom Vlasta za volantem se do ní propadnout nesmí a tak pouští cédéčko, které mu zůstalo v mechanice.
Tmu proříznou první tóny a vzápětí slyším hlas Daniela Landy:

„Je to jak nic, to totiž neváží víc,
je to něco jak dech, jak přání na křídlech…“

Celý den jsem cítil, jak nehybná strnulost a sugestivní obrazy probouzejí části mého já zasunuté hluboko v  podvědomí. Teď se jedna taková část zaposlouchala do té hudby a chopila těch slov. Jedu na jedné vlně s hudbou i textem a mrazí mě z toho v zádech.

„…je to nemožnej cíl, kterej jsi vymyslil.

Je to jak sen, co ráno rozpustil den,
nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil."


Uvědomuji si s překvapením, že ta slova vyjadřují přesně to, co prožíváme. Jedeme sedmnáct set kilometrů, dnem i nocí za něčím, co existuje zatím jen v našich představách. Já ani nevím, co vlastně chci tam na severu prožít. Jedu tam protože... Chci? Musím?

„…volej k nebi přání a všechno bude k mání.“

Ano, žene nás naděje a touha. Touha, zažít něco, co už se u nás doma asi zažít nedá. Víme, že neexistují žádné záruky, že se to opravdu stane, ale rozhodli jsme se a v téhle chvíli se nedá couvnout, nedá se nic změnit. Jsme zavřeni ve stísněném prostoru auta přecpaného bagáží a nezbývá nám než se dál řítit tou černou tmou, navzdory mrakům, které nás už dostihly. Dívat se do kužele světla, v němž se rytmicky pohybují černé siluety stěračů a sledovat, jak vševědoucí elektronika satelitní navigace odmazává kilometr za kilometrem.
Tam někde před námi je… Co vlastně?
Jsou tam naše sny, nic jiného. Něco jsme si vymysleli, možná i nalhali a teď si to jedeme splnit.


„Touha je zázrak, kámo, zázrak…“

Co na to říct, ten chlap má pravdu. Jedině touha je síla, která dokáže hnát člověka dopředu k často nesmyslným cílům. My teď jedeme přes půl Evropy, abychom roztrhali tlamy několika desítkám ryb. Když jsem jel na sever poprvé, nemyslel jsem na nic jiného. Chytil jsem tenkrát jedinou štiku.
Ale vrátil jsem se plný dojmů. A jiný. V hlavě spoustu obrazů, spoustu otázek, žádné odpovědi.

Přemýšlím, po čem toužím teď. Jsem vizuální typ. Myslím v obrazech. Zatímco mě obklopuje tma a motor monotónně hučí, někde uvnitř mé hlavy svítí slunce. Nad rozvlněnou hladinou se valí po nekonečném modrém nebi zástupy bílých mraků, vítr ohýbá rákosí, slyším křik racků a v gejzírech vodní tříště se v tom snu protáčí obrovské zelenozlaté tělo s tlamou lemovanou rozchlípenými věnci skřelí. Prohne se tam a zase zpátky, na zlomek sekundy nabídne pohled do bezedného chřtánu a zmizí pod hladinou.

Ten obraz se mi mihne před očima a pak ho opět vystřídá tma, z níž slyším slova písně. Slévají se s proudem mých myšlenek a podivně harmonují se stavem mého nitra.“


„Touha je zázrak, takže přej si co chceš,
probouzej sílu, s ní už neklopýtneš.
Touha jsou čáry, v hloubi duše je máš…“

Mám, samozřejmě, že mám. A jaký… Na chviličku mě až zarazí, jak je možné, že to ten Landa ví. Pak se uklidním. Každý máme ty svoje. Ostatně co je komu do mých čar na duši. Jsou to moje čáry. Donesu si je kam až budu muset a zodpovídat se za ně budu já. Sobě i jiným.

Píseň pomalu graduje a cítím, že brzy bude konec.

„…touha je brána ke všemu o čem si snil,
touha je cesta i cíl.

Touha je zázrak, kámo zázrak,
touha je zázrak, kámo zázrak.“

Ironií osudu máme na palubě vozu jen dvě cédéčka a tak slyším Landovu touhu do rána ještě několikrát. Pokaždé mě z ní doslova mrazí a cítím, jak hluboce souzní její slova s mými pocity.
Od té doby jsem si ji pouštěl ještě mockrát, párkrát i při psaní tohoto článku, ale už to není ono a myslím, že nikdy nebude. Ta noc byla jenom jedna.

Všecny noci nakonec jednou končí. Obzor před námi bledne a nebe postupně dostává barvy. Krajina zdrsněla. Projíždíme Stockholm, ospalé probouzející se město a nakonec zastavujeme v přístavu Kapellskär. Je tu vyasfaltovaná plocha, přístavní terminál, pár domečků a lodí, jinak nic. V ranní mlze je to syrové opuštěné místo.

Čekáme, až dorazí trajekt, který nám pomůže překonat jeden z posledních úseků cesty.

Konečně se naše auto zastaví. Dál už se jet nedá. Cesta je prašná, vysypaná kamennou drtí a zbývá jí už jen pár metrů, než se rozplyne mezi borovicemi. Dál už stojí jen nízká hnědavá chata a za ní… Za ní se leskne zvlněná hladina Baltu, z níž se zvedají členité obrysy blízkých i vzdálených břehů. Jen modré nebe s plujícími oblaky se nekoná. Vítr žene šedavé cáry mračen a přestože zrovna neprší, moc do toho neschází.
Jsme tady. Smysl těch více než třiceti hodin cesty je naplněn. Teď už je to jen o tom, zda se nám podaří splnit si své rybářské sny, ale to už je jiná kapitola.

Možná někomu bude vadit dlouhý popis cesty. Ale on ten text písně nelže. Touha je cesta i cíl…

Cesta navozuje pocit toho, že nic není zadarmo, dává prostor těšit se, dívat se kolem, přemýšlet, povídat s přáteli. Není zbytečná.

Vím, že ty dlouhé ubíjející přesuny na sever absolvují každoročně tisíce našich rybářů. Každý ty desítky hodin prožívá jinak. Někdo se snaží přežít je, jak se dá a na nic nemyslet, někdo dokonce právě kvůli dlouhé a nepohodlné cestě do Skandinávie ani nejezdí. Další třeba letí letadlem, aby čas strávený cestováním omezil na minimum a mohl se co nejvíc věnovat rybolovu.
Pro mě je cesta důležitá. Mám dojem, že dnes cestujeme příliš rychle a nejsme vůbec schopni dojmy z cest vstřebat. Když jsem byl poprvé na rybách ve Švédsku, coural jsem mezi rybařením po vsi, po lese, po pobřeží. Chtěl jsem vidět tu zem, ne jen chytat místní ryby.
Namlouvám si, že jednou udělám výpravu ve stylu „on the road“, během níž bych se přesunoval jen takovým tempem, které by mi nebránilo vidět, vnímat a uvědomovat si všechno kolem.
Jsem toho schopen v měřítku, které mě občas až vyděluje ze společnosti normálních lidí a nutí mě to často přemýšlet o věcech, na které druzí prostě nemyslí. Tím pádem nevím, jestli na podobnou akci seženu parťáky, ale to se ještě uvidí.


Zpátky do reality. Nějakou dobu ještě sedím v autě. Motor je zticha, kluci začínají vybalovat. Zvládnem to během chvilky, vyřídíme nezbytnou agendu se správcem, nafasujeme povolenky a nádrže s benzínem a během chvilky jsme na vodě.

Neuteče ani deset minut a už s Prutosem prolovujeme první zátoku. Necítím potřebu někde pendlovat. Vezmeme to pěkně popořádku a uvidíme, jak se nám bude dařit. Druhá loď osazená Vlastou a Tomášem naopak mizí někde v dáli. Vlasta už je tu potřetí, takže ví, co a jak. Však nám večer poví, jak se mu jeví momentální situace.
Zatím v klidu házíme a já si tak tiše přemítám, kdy dostanu první záběr. Při poslední výpravě na jihu Švédska jsem takhle házel skoro tři dny, než jsem se dočkal. Tady uteče dvacet minut, drbanec a mám ji tam. Docela se pere, chce do rákosí, ale já ji tam nepustím. Prut se ohýbá, na hladině se vyvalí štičí morda, plandavka od Abu jí povlává v koutku, cvakám pár fotek a pak si zubatou slavnostně vylovím. Do sedmdesáti jí kousek chybí, ale je pěkně rostlá a hlavně, je to super začátek.

Uteče hodina. Mám dvě štiky a Prutos už jich má pět. Mydlí je na malého jerka a jde mu to náramně. Přemýšlím, zda ho napodobit, ale zatím se do toho nepohrnu. Tahá poměrně malé ryby kolem padesátky a já myslím na větší. Trpělivě pokračuji v tom, co jsem si začal a tiše doufám...
Trochu mi vadí silný vítr. Posunuje loď, občas i s kotvou a hlavně ji nedovolí usadit tak, aby mohli oba členové posádky chytat se stejnou nadějí na úlovek. Vždycky má jeden před sebou neprolovená loviště a druhý prochytané fleky nebo může nahazovat kolegovi přes hlavu. Nechce se mi pasivně mlátit prázdnou slámu, na to je moje touha po zážitku příliš silná, ale zase nehodlám omezovat kamaráda.

Nakonec vytáhnu jerkový prut, vymámím z Prutose velkého Slidera a pokouším se těžit z toho, že jsem si tímto krokem prodloužil dostřel skoro na dvojnásobek. Žádný efekt to ale nemá. Vytáhnu tedy kotvu, nechám loď oddriftovat několik desítek metrů a pokusím se uchytit v malé zátoce na dostřel od rákosových porostů. Je to dobrá pozice, oba budeme mít před sebou velmi atraktivní fleky.

Kotevní lano se ještě ani nenapne a naše nástrahy už letí vzduchem. Zatímco je vlečeme zpátky, uvědomuji si, že loď je pořád v pohybu. Vítr je příliš silný.

Doufám, že se kotva někde chytí, ale nějak se jí nechce. Příď lodě už se blíží k rákosí, měl bych s tím něco dělat, jenže vidím, že právě teď mám ideální pozici pro hod, kterým pročísnu okraj rákosového porostu. Až se tu budu hrabat zpátky proti větru, všechno si vyplaším.
Nahodím. Jenže sotva nástraha dopadne, upozorňuje mě kolega, že už jsme v tom rákosí až po uši. Taky to vidím. Vítr nás tlačí mezi stébla rychleji, než bych čekal. Tenhle hod už stejně nedokončím.
Znechuceně vyvalím jerk na hladinu s tím, že se s ním pokusím proskákat mezi rákosovými stvoly k lodi a pak odsud vypadneme. Sotva ale skočí poprvé, udělá se kus vedle něj obrovské kolo, zubatá si pro nástrahu doslova dolyžuje po hladině a pohřbí desítku Slidera v obrovské tlamě jako jednohubku. Tak kvůli tomuhle jsem tady!

Zasekávám a začíná tanec. Ryba je parádní, jistě má dost přes osmdesát. Překvapena tou nečekanou zradou bojuje jako divá a k dovršení všeho se loď sune pořád hloub do rákosí. Prutos mě oblažuje novinou, že nástraha má zamačkané protihroty a do toho se mi štika zachytává o první rákosový stvol. Takhle to tedy nepůjde. Opírám se do prutu a využívám jeho sílu. Vyvalím štiku na hladinu, držím jí hlavu nahoře a nedovolím jí, aby se mi někde zamotala. Sice sebou pořádně mlátí, ale tohle je buď a nebo. Kotva se konečně kousne na okraji rákosového porostu a Prutos rozbaluje podběrák.
Hotovo, máme ji.
Vyjíždím s lodí na volnou vodu, v rychlosti fotím úlovek, pak si zapózuju s rybou, abych měl fotku na památku a vrátím zubatou vodě. Ufff, je to dřina.

Uklízíme loď, kde to vypadá jako po bitvě a pak si na prutu odměřuju, kolik ryba měla. Vychází mi 86 cm. Tak to mi tedy přišla větší. Jenže co se dá dělat. Štika už je bůhví kde a místo, kde jsem před chvílí viděl konec její ocasní ploutve, je 86 cm od konce prutu. Ale co, taky dobrý. Kolik takových u nás pochytám…

Pokračujeme v lovu a s příchodem večera voda ožívá. Snažím se chytat na věší agresivněji vedené nástrahy a ryby na to slyší. Večer mám nakonec o jednu štiku víc než Prutos, přičemž každý jsme dokázali chytit ještě jednu osmdesátku.

Dokonce jsem přesvědčen, že jsem měl chvilku na prutu i něco většího, ryba už od záseku vypadala dost slušně, pak se tah postupně zvyšoval, ale nakonec jsem vytáhl wobbler s narovnaným háčkem, což mi v Čechách ještě žádná kudla neudělala. Po pravdě řečeno, ani nevím, jak se mi to povedlo, zas tak moc jsem za to nerval.

Kolegové na druhé lodi mají méně ryb a menší.
Jsem nadšený, mám pocit, že tohle je opravdu to loviště snů. Ryby tu nejsou zadarmo, ale když hledáte, myslíte a snažíte se nástrahy vodit, chytáte krásné štiky, protože tu prostě jsou. Touha, která mě hnala sem na sever, pomalu dochází naplnění.

To ale ještě nevím, co mi přinesou příští dny. Žádný sen netrvá věčně a postupně zjistím, že ten první večer už se mi nepodaří nejen překonat, ale ani se mu přiblížit. Přijdou i chvíle, kdy si budu připadat jako lama největší. Ani daleko na severu už nelítají pečení holubi do huby nebo štiky samy od sebe na prut. Jsem ale rád, že v prvních hodinách po příjezdu se mi dostalo od místních ryb takového přivítání. Dopadnout to jinak, tak by těch 34 hodin touhy a snění naprosto ztratilo pointu.

Co bylo dál, o tom zas někdy příště.

Text i foto:  M. Horáček - Osprey