Doma ale nevydržím a tak musím k vodě. Bobkařit nechodím, takže ani nemám nějaké zásoby krmení a nástrah. Musím tedy něco koupit. Nechci házet zbytečně drahé krmení napospas vodě, tak moje volba padá na osvědčené Lorpio, červy a jednu krabičku žížal. Prodavač mne úspěšně přemlouvá ke koupi dvoukilového balení, půl kila mám prý zdarma. To mne zlomí :-)


Míním feederovat. Možná lehká plavaná. Vím zhruba, kam zajedu, jen si musím vybrat místo, protože tam bývá dost tlak. Některá rybářská stanoviště jsou zde fakt umělecky vyvedena. Je tu i jedno, které obývá asi nějaký Béďa Trávníček. Okolí má osázené afrikány, tráva je pravidelně sekaná, okolní keře ořezávány. Nikde ani známka po nějakých odpadcích. Rád se tam zastavuju, když procházím břehy a zkouším pruhované bandity.


Vybírám místo, kam nesměřují sluneční paprsky. Nemíním se péct, když se nemůžu svlažit ve vodě. Místo se mi líbí, ale má jednu chybu – vysoký břeh. Nemůžu tudíž nabrat vodu, abych rozmíchal krmení. Co s tím? Zkusím tedy chytat, tak jako dřív.

 

Stejně mi manželka neustále připomíná, že jsem na ty starý pruty chytal víc ryb než teď na ty nový. Jenže ono je to tak, že sice mám pruty nový, ale způsob lovu bude stejný jako dřív. Kdysi před lety jsem byl přesvědčený, že je na řece zbytečné krmit. Myslel jsem si, že neustálým nahazováním krmítka do vody si zbytečně místo rozplaším. Výsledky mi tu moji teorii tenkrát potvrzovaly. Říkal jsem tehdy, že jsem „břehák“. Nahazoval jsem sotva dva metry od břehu.

Když to teď píšu, přemýšlím, jestli se to dá nazvat nahazováním. Spíš to bylo jen takový malý zhoupnutí. Když už jsem krmil, byl to rozmočený chleba nebo rohlík. Fungovalo to tehdy, proč bych to tedy nezkusil i dnes. Zvláště, když jsem k tomu donucen okolnostmi. Stejně by mne zajímalo, jak to dělají ostatní, to si berete k vodě vodu na rozmíchání krmení?

 

Nemíním se tady rozepisovat o sestavě, použitém vlasci, háčku. Prostě jsem přijel k vodě, sestavil dvě matchky, na jednu jsem nastražil tři červy, na druhý malou žížalu s malým červíkem, aby udržel žížalu na háčku. Hloubka mne docela překvapila. Pruty mám 3,9 m a splávek je zhruba na 3 délky prutu pouhé dva metry od břehu!


Prakticky hned po nahození mizí splávek pod vodou. Sekám – hrouzek. Naštěstí jen za krajíček, tak není potrhaný. Fotku „řízáka“ ještě nemám, tak ho fotím na koleni a putuje zpět.

 

Bavím se lovem malých rybek. Za půl hodiny jich mám skoro dvacet. Nejde mi o velikost, ale o počet záběrů. Funguje to bezvadně. Jeden záběr je jiný, než ostatní. Splávek se pokládá na hladinu – typický záběr od cejna. Ihned sekám, ale je to zase hrouzek. Asi chtěl být původně cejnem :-)
Najednou se začíná silně zvedat vítr. Že by přišla bouřka z vedra? To by se klidně mohl splést i úhoř.

Měním žížalu, opět zajišťuji červíkem. Nahazuju zmíněným zhoupnutím, pokládám do vidliček a chystám se k výměně nástrahy na druhém prutu, když najednou ten první se prudce prohýbá a chvíli to vypadá, že o něj přijdu. Naštěstí se mi ho daří zachytit a musím se pochválit, že mne napadlo dát na plavačkový prut naviják s bojovkou. Palcem ji zapínám a báječný zvuk brzdy se ozývá nad hladinou Jizery, na kterou právě začaly dopadat první kapky letní přeháňky.
Zatím říkám protivníkovi „ryba“, protože ještě netuším, kdo je na druhém konci. Je zřejmé, že to není žádný nováček, protože se neomylně řítí do vázky na protějším břehu. Kdybych byl básník, mohl bych použít verš, který se přímo nabízí. Řítí se a bude v řiti:-)
To nesmím dopustit a silou, která přesahuje to, co bych si měl dovolit k vlasci 0,16 mm, se snažím rybu otočit. Nemíní se mnou diskutovat, dostane se, kam potřebuje, ale asi se na mě chce mrknout a tak ve větvích vyskakuje.
„Tak to je konec,“ říkám si!
Jenže opět jednou přeje štěstí připraveným. Ryba se z větví vymotá a začne si to šinout k mému břehu takovou rychlostí, že sotva stačím navíjet vlasec.
Konečně ho vidím, je to lysec. No myslel jsem, že budeš větší, když jsi takový bojovník.

 

Tak první seznámení by tady bylo a nyní zase do boje. Pro kapra to znamená přeplavat opět na šířku Jizeru, pro mne citlivě pracovat s brzdou. Koutkem oka vidím, že i druhý prut má na háčku rybu. Nemám dostatek odvahy, brát ho do ruky a zaseknout, nerad bych přišel o tak bojovnou rybu kvůli určitě dalšímu hrouzkovi. Snad to nebude obří kus, aby mne připravil o prut!
Celkem třikrát si dal rybí atlet Jizeru napříč, než se dal přemluvit, aby se pohyboval jen v okolí mého podběráku. Naštěstí ho mám sestavený a ne jako obyčejně. Je to plavačkový třímetrový, tak na rybu v pohodě dosáhnu. Ještě je ale brzo, podle jeho mínění. Neblázni, foto a jsi zpátky!  Konečně je dobojováno. Podebírám rybu. Ani na břehu z něj nevyprchala síla a mrská sebou jako divý. Nemám vodu, abych ho očistil, tak se nedá nic dělat, vyfotím ho, tak jak je.
Na první pohled je vidět, že nejsem první rybář, s kterým měl tu čest. Chybí mu kus tlamky. Rána je už stará, zcela zahojená.

 

Měřím ho, má bez centimetru padesát. Ryby nelíbám, tak se jen loučím a plav dál! Nic mi na rozloučenou neříká, tak je na mě asi pěkně naprdlej. A konečně můžu osvobodit i „oběšeného“ hrouzka na druhém prutu.
Prohlížím háček, je ze slabého drátku, ale ostrý jak břitva. Nejeví na první pohled žádnou závadu, tak na něj napichuju pět červíků a posílám ke dnu. Nečekám nějaký koncert záběrů, po tak dlouhém boji to musí být pode mnou dost rozplašené. Opak je pravdou, snad ani po pěti minutách se na háčku houpe pěkná plotice. Chvíli váhám, jestli ji podebírat, nebo ji vyzdvihnu na vlasci. Ona to řeší za mne a sama se osvobozuje.

 

Ten kapr mne tak naladil, že už netoužím po neustálých záběrech od hrouzků, ale dávám na háček trochu větší sousto – foukačku, opět zajištěnou červíkem. Konečně ustávají hrouzci za červa tahat, ale bohužel nic jiného se ale na scéně neobjevuje. Vracím se k osvědčené žížale. Splávek se mírně točí v kruhu o průměru tak půl metru. Asi se trochu mění průtok, dříve to nedělal. Je zajímavé, že záběry přicházejí pouze na jeden prut, i když mám na háčcích podobné nástrahy. Příčinu vidím v průměrech vlasce. Na jednom (ten úspěšnější) mám 0,16 mm, na druhém 0,18 mm. Jak jinak si to vysvětlit. Specialisté by mi to určitě objasnili.


Nic se neděje, tak mám čas si prohlédnout na fotoaparátu, jak se mi vyvedly snímky. Docela to jde, jen mne pobavil jeden snímek hrouzka ve výskoku. Periferně zahlédnu pohyb špičky prutu. Je tam další větší ryba a šetří mé nervy a raději se sama zasekla. Všimněte si, že vždycky ta ryba, kterou se vám nepodaří zdolat, je ta, o které se dá říci, že je trofejní. Tato se se mnou nehodlá přetahovat, nekompromisně si bere metry vlasce a ani náhodou se nedá otočit. To bude trochu jiný boj...

Netroufnu si odhadnout, jak daleko se ode mne vydala. Říkám si buď a nebo. Přitahuji brzdu a čekám, co se stane. Vlasec drží, mám obavy o prut, ale nebyl nejlevnější, tak by měl taky něco vydržet! Nevydržel uzel na háčku. Navíjím zpět vlasec, už vidím splávek. Na konci vlasce je nechvalně známá kudrlinka, která byla před pár okamžiky uzlíkem. Škoda, ale je to lepší, než kdyby za sebou tahal vlasec se splávkem.


Nejspíš tímto literárním pokusem neohromím kapraře, ulovením kapra padesátníka se ani nechlubí, pro mne to ale byl nádherný zážitek, zvláště, že byl uloven bez toho, abych do vody naházel kila krmení za spoustu peněz. I tak to jde. Jen jsem zvědavý, jestli to dnes potvrdím, že lze lovit ryby bez lákání voňavým krmením. Uvidíme…



EPILOG
Nedalo mi to a šel jsem na stejné místo druhý den zkusit, jestli ryby půjdou. Skladba rybích druhů byla kromě plotice stejná, jen počet byl menší. Povedl se jen jeden kapr, ale opět stál za to. Bojem si s těmi včerejšími nezadal, co mne ale nejvíc zaujalo, bylo to, že měl naprosto stejně deformovaná ústa.

 

Nejsem kaprař, nevím, co by to způsobilo, ale domnívám se, že na místním revíru řádí rybář se silným vlascem, rve ryby z vody brutálním způsobem a tak jim vytrhává kusy tlamy. Byl bych rád, kdyby mi to některý ichtyolog osvětlil.


Text:  Jiří Ludvík – chj.rybar

Foto:  autor a Osprey