Chvíli si sednu na strom, co padnul do vody. Koukám, že pod ním je pěkný flek. Strom vytváří klidnou tůňku s hloubkou hodně přes metr. Podle vytlačených stop od rybářské židličky a pár hrudek šrotu to vypadá, že už sem na ně někdo chodí. Škoda, že to je na druhé straně, než chodím já. Objíždět řeku se mi nechce. Myslím si, že by se tady opravdu mohla nějaká ta ryba chytit. Tůň totiž přechází volně v prudký proud s hloubkou po kolena. Z vysokého břehu jsem se tu několikrát kochal pohledem na ryby rodu Barbus. Zajímavý by byl i lov na třešně. Asi by to stálo za to sem přebrodit a zase si po dlouhém čase „zabobkařit“.

 

Sedím a kuju plány, kdy by to bylo nejlepší a sleduju u toho kroužkující ryby. Sedím skoro u hladiny, tak nerozeznám, co to může být, ale tipuju na tlouští dorost. Lipani by se prozradili hřbetní ploutví.


Proud je docela hlučný, tak jsem úplně přeslechl, že nade mnou zaparkoval svého mopeda starší rybář a pomalu schází na zmíněný fajn flek. Je tak zaujatý přípravou místa, že ač sedím snad dva metry od něj, zatím mne ani nezaregistroval. Částečně to přikládám svému oblečení. Mám prsačky v barvě kamufláž, stejně tak i mikinu. Je mi proti srsti chodit k vodě v něčem jiném než v zelené barvě. V tom právě obdivuji myslivce, ti chodí jedině v zeleném. Kdežto v čem chodí někteří rybáři, to je někdy až k nevíře.

Starší pán pomalu rozdělává kbelík se šrotem a dva teleskopy se starými MK 110. Taky je mám, ale už jsou jen v oddělení prehistorické výbavy. Dnes bych se s nimi neodvážil jít k vodě a to jsem na ně před lety vytahal metráky ryb. Holt pokrok nezastavíš.
Pán poctivě krmí. Na háčky dává na kostky nakrájený pařený rohlík a žížalku. Má pěkné splávky made in husa. Husí brk - taky pozapomenutá surovina k výrobě citlivých splávků...

Přemýšlím, jak o sobě dát vědět, aniž bych ho vyplašil tak, že by spadl do vody. Počkal jsem, až nahodí a sedne si, to se snad jen zvrátí dozadu.

Zvolil jsem klasický rybářský pozdrav – Petrův zdar! Reakce byla neuvěřitelná, nezvrátil se dozadu, ale vydal ze sebe neuvěřitelný vřesk a přitom vyskočil. Nevím, na jak dlouho si vyplašil místo, ale divadlo to bylo neskutečný. Místo pozdravu jsem si vyslechnul svoje osobní hodnocení. Mám já to za potřebí? Má se dívat kolem sebe a nemít oči jen pro vodu! Škoda, mohli jsme si pěkně popovídat, takhle jsem nebyl vítaný host a tak raději odcházím.


Opět jsem ve vodě sám. Procházím kolem břehu, který zpevňují prorostlé kořeny stromů, obnažené občasnou velkou vodou.

 

Je to zajímavý propletenec, jen kdyby na nich neulpěly různé přívěšky v podobě igelitů, toaletních prkének (!), pneumatik a nezbytných petlahví.


Vracím se zpět ke svému oblíbenému místu, které mi už vydalo na pár okamžiků mnoho svých obyvatel. Jsem tak utahaný, že se mi ani už nechce pokoušet rybí soupeře. Těším se na oběd. Odpoledne bych se mohl pokusit natrhat pár třešní a provnadit si několik míst, kde přebývají větší tloušti. Umělé nástrahy ignorují, tak třeba půdou na vegetariánskou nástrahu. Stejně mě ale vrtá hlavou to místo, kde seděl děda rybář. Třešně tam v pohodě dohodím a on na ně určitě nechytá.


K obědu je pangasius. Vždyť ryby nejím! Naštěstí mám stranou daný řízek. Ještě že tak!


Po obědě sedám na kolo a odjíždím obhlídnout úrodu třešní okolo místních komunikací. Koukám, že si trhači nelámou hlavu s ochranou přírody a naopak lámou větve, aby se jim to lépe trhalo na zemi. Vybírám si hodně přezrálé plody, budou pěkně pouštět šťávu.
Vracím se k vodě, docela proti dopolednímu stavu o dost klesla. Na některých třešních nechávám stopky, moc se mi to nezdá, ale poradila mi to jedna „stará vydra“ na Lužnici. Prý jim pak nebude divný, že z nastražené třešně kouká vlasec, nebo háček. Když chytá na „mlaskačku“ z hladiny, taky prý do chlebových kousků dává krátké stéblo trávy, imitující vlasec. Mám rozkrmeno pět tutových míst, včetně toho z dopolední schůzky. Mám v plánu na ně jít až ráno, tak se to snad ustálí.
V prsačkách jsem ještě federovat nešel. Chci ale přebrodit na protější břeh, tak mi nic jiného nezbývá. Ještě, že to mám z chaty k vodě slabých 300 m.
Voda opadla ještě víc. Přicházím k brodu a vidím, že uprostřed proudu chytá nějaký neznámý rybář. Že jsem si nepřivstal! Myslel jsem, že tady budu sám. Brodím vodou k němu. Zdravíme se, klasika – obvyklé dotazy, co to dělá a tak.


Kolega chytá docela zajímavě. Sedačku má uprostřed proudu a feederuje. Prý chytá parmy na chrostíky. Zatím ale tahá jen tlouště. První dobrá zpráva – i přes pokles vody ryby berou. Ptá se mne, jestli tady jsou větší ryby, než zatím vytáhnul - do třiceti cm.

 

Ukazuju mu nášivku na vestě za tlouště z Kajmanova poháru. Otočí se a odchází ke břehu, kde má pověšený batoh a podává mi „papíry“. Nechápavě na něho koukám. Za chvíli vše vysvětluje – myslel, že mu ukazuju odznak a jsem rybářská stráž. Jak by řekli v televizi – úsměvné.
Ten lov na chrostíky se mi velice zamlouvá, také ho na jaře občas provozuju. Dost času mi trvalo najít způsob, jak zamezit vysoké mortalitě. Nejlepší způsob je co nejdříve po nalovení „dřívek“ je dát zpět do proudné vody, aby se chrostíci nepřehřáli a neudusili. Dávám je do krabičky od žížal a tu pak uvázanou na šňůrce mám hozenou pod nohama ve vodě. Opakuji znovu – bezvadná nástraha.


Chvíli pozoruju souseda, jakou má techniku. Feeder je smrtící vynález. Jen nechápu, jak stíhá sledovat dva pruty při poměrně častých záběrech. To já mám s sebou jen jeden prut. A docela mne teď mrzí, že jako jedinou nástrahu mám jen ty třešně. Hnojáčky nebo rohlík bych určitě unesl. Kdybych ho nepotkal, tak bych si to asi ani neuvědomil.
Loučím se a stěhuju se po proudu dolů k místu, které jsem si včera odpoledne proházel dávkou třešní. Fakt je málo vody, včera tak ke kolenům, dnes o dobrých 15 cm míň. Když to ale bere 200 m nad mým lovištěm, proč bych neměl mít záběry já? Pomalu se škrábu na břeh, abych si to moc nevyplašil. Sice jde po proudu kalnější pruh od toho, jak jsem brodil, ale ten ale brzo zmizí. A třeba to ještě víc přiláká rybu, když uvidí ten zákal.


Konečně sedím na místě. Broďáky spouštím „na půl žerdi“, abych se nezapařil. Znovu prohazuju hrstkou třešní. Jsou už dost načaté, tak je nemusím ani moc mačkat, aby pustily šťávu. Nastražuji jednu lepší a jen tak ji zhoupnu 2 – 3 m před špičku prutu. Tu matchku bych taky unesl, říkám si. Sakra, člověk nemá být líný.
Místo je to fakt pěkné. A jak si teď teprve všímám, i úspěšné. Na zemi je vidět šupina. Tak nakonec si děda chytil asi kapříka. Přeju mu to, za to leknutí. Třeba se na mne taky usměje štěstí. Zatím se ale nic neděje. Jistě to znáte.
Po nahození jsem napnutý, špičku nespustím z dohledu a postupem času, když nepřichází záběr, začnu sledovat i něco jiného, než jen tu blbou obarvenou věc, která se ani nepohne.

 

V momentě, když sleduju, jak letadlo vytváří za sebou na nebi kondenzační stopu, prut se prudce ohýbá a já zasekávám tak prudce, že mi háček už bez třešně prolítne těsně kolem hlavy. Bezvadný, visím v ostružiní za sebou. Naštěstí jen na kraji, tak se trhat nemusí. Hlavní věc je, že tady jsou. Tak teď už pohledem neuhnu! Jenže to by museli brát hned a ne až za takovou dobu. Mám podezření, že se na mě ryby dívají a vždy, když nedávám stoprocentně pozor, tak zaberou. Tentokrát jsem se podíval do pytlíku s třešněmi a prošvihl další záběr. Zlatá přívlač! To se můžu kochat.
Tak, teď si na mě nepřijdete, neuhnu pohledem! Štípnul mě komár, to se musím ohnat. Záběr přichází s tlesknutím. Nedají se dělat dvě věci najednou. Měním taktiku. Nedám prut na trojnožku, ale budu ho mít v ruce.

Vzpomínám na jednu přednášku s ukázkou lovu na feeder. To bylo v době, kdy tato technika byla ještě v plenkách. Lektor nám na Jizeře ukazoval různé montáže a praktický lov. Neustále nám divákům (bylo nás asi 10) vysvětloval, že to je nepřekonatelná technika atd. Za to dopoledne chytil jednu rybu. :o)

Kdybych ho alespoň trochu napodobil. Nervy pracují a noha podpírající prut mi začíná vibrovat. To ryba musí cítit. Pokládám prut zpátky do trojnožky, nepokládám ho ale na zem a držím ho v ruce. Nutím se dávat pozor. Jak dlouho musím čekat? Asi bych měl provnadit. Lovím v pytlíku třešně... a zase záběr. Naštěstí se píchnul a sám se seknul. Nevím, jestli mě to má těšit, když jsem na tom neměl nejmenší zásluhu. Tlouštík není z největších, ale to ještě určitě přijde.

 

Na třešně jdou přece podle literatury ti větší. Místní tloušti asi nečtou. Chytám dalšího kolem třiceti. Vím, že tady jsou větší! Neschovávejte se srabi! Nejsem masař! Jak to děláte specialisti feedraři? Na těch instruktážních DVD to vypadá tak jednoduše.

Změna místa ryba jistá. Jdu to zkusit jinam. Parmař je vytrvalý, ale parmy mu taky nejdou. Zato má spoustu hrouzků. Při troše fantazie se dají zaměnit za parmu v malém vydání. To by mne zajímalo, kde bere tolik chrostíků. Já jich najdu sotva deset a jsem šťastný.


Tak jsem na novém místě. Je to tady krásné, jak jinak, když jsem u vody. Při nižší hladině, je tu takový ostrov, který odděluje od souše pouze malý potůček. Chodí se sem asi pást vodní býložravci, protože je tu pažit jako na golfovém hřišti s porostem drobného jetele. Jen si do něj lehnout a snít. Hloubka tady přechází z nějakých 50 cm na místy až dvoumetrové jámy. Těžko říci, jestli i nyní, během roku se to neustále mění. Na jaře tam v pohodě stačím a na podzim ani náhodou. Zvlášť když je během roku nějaká ta povodeň.

Když vidím, jak se to tady točí, tak si nedávám moc šancí. Opět lituju, že s sebou nemám větší výbavu. Každopádně se sem večer vydám. Mělčina je plná potěru a to by mohlo přilákat přinejmenším nějakého hada. Než to stačím domyslet, voda se zavařila a hejno malých okounů se připlulo naládovat drobotinou. Už to vidím, jak se mám v takovém prostředí soustředit na sledování špičky. Ne! Musím se oprostit od takových lákadel. Házím směrem, kde mám nahozeno pár hrstí třešní. Nechávám si jen ty větší na háček. Zbytkem vnadím. Nemám v úmyslu jít dál na další místo.
U protějšího břehu něco pravidelně loví. Mne to ale nechává klidným, jsem tady přeci s feederem. Pod převislým břehem se ke mně něco blíží. Nepodívám se, sleduju špičku. Co to může být? Ondatra? Ne ohromná nutrie. Vůbec se mne nebojí! Jde ke mně. Stoupám si, aby si mne víc všimla. Dva metry ode mne se zastavuje a kouká. Má ohromný žlutý hlodáky. Jak v takovým kožichu někdo může chodit? Marně si vzpomínám, jestli je to opravdu hlodavec. S těma žluťákama by mne překousla, jako prd. No, nezabral mi zrovna, když jsem se snažil odehnat tu chlupatou potvoru? Jste snad domluvený? Židličkou ji odháním. Asi je to místní král, tak ač nerad, opouští teritorium a na čas mi nechává nadvládu nad jeho územím. Copak se můžu soustředit na špičku prutu, když se furt ohlížím, jestli se nevrací ze zálohy?

 

Víte co, tloušti mi za to nestojí. A ten večer si ještě rozmyslím. Jdu domů.
Nic do mě není. Ta tůň mne láká. Zkouším nadloubat nějaké žížaly, je ale sucho. Červy nemám. S rohlíkem jít k vodě? Bonduelka je jasná, ale co k ní? Mám nápad! Zajedu si nachytat chrostíky. Když už jsem u těch netradičních nástrah. Vím o malém potůčku, kde bývají vidět. Snad budu mít konečně kliku a podaří se mi jich pár chytit.
Z lávky přes potůček sleduju život v čiré vodě. Vidím jich pár. Snad to nějakou rybu dá…  Nakonec jsem jich nalovil asi patnáct. Dávám je do kbelíku s čerstvou vodou a peláším zpátky k vodě. Vypadá to na pěkný večer.
Vždy bojuju s tím, jak se obléct. Než dojdu k vodě, jsem zpocený a pak u vody mě bolí záda, jak postupně chladnu. Já vím, funkční prádlo…

O tomto místě nikdo neví, z protějšího břehu nikdo nechytá a cesta, kudy chodím já, je přes místy až dvaapůlmetrovou kukuřici. Samotnému se mi do ní dvakrát moc nechce. Zvlášť v noci se z ní ozývají zvuky jako z hororu, jak si divočáci pochutnávají na sladké lahůdce. Konečně jsem u vody, kvůli úzkému potůčku musím jít v holínkách. Někde proti proudu opékají buřty, kouř se táhne po vodě dolů. Mé chuťové pohárky se bouří. Mohlo by se to tady klidně jmenovat I. P. Pavlova, taky tak slintám.

 

Tentokrát mám s sebou celou výbavu, tak mne snad nic nepřekvapí. Feeder umísťuju blíž k proudu, picker nahazuju ke břehu. Snad to klapne. Špičky zvedám trochu výš. Abych dobře viděl záběr, kdyby snad nějaký přišel. Ze břehu to tak nevypadá, ale u dna to asi trochu víc táhne. Musím tedy dát větší zátěž. Asi to celý převážu. Ruším páternoster a dávám průběžnou s plochým olovem. Nakrmím rukou. Nemám tak těžký krmítko, abych ho udržel na místě. Periferně zaregistruju pohyb u pickeru. To není proud, sekám. Něco tam je, ale já mám na klíně rozdělanou montáž na feeder. Vidím zrcadlo. Opravdu pěkný cejn. Trochu tmavší, oproti těm, co tady obvykle chytám. Nesnáším ten jeho sliz, tak ho opatrně vyháčkuju ve vodě. Tak vida, chrostíci vám chutnají. Nechci se zdržovat navlékáním dalšího chrostíka, tak narychlo dávám kus rohlíku a šup tam s ním. Chvíli se snažím najít olůvko, háček a obratlík, než pochopím, že to je marný. Navazuju novou průběžnou montáž a zkusím bonduelku. Dávám jen jedno zrnko, přijde mi to přirozenější než dvě tři u sebe. Olovo už montáž na místě udrží. Prohodím ještě pár zrnky kukuřice.

Pořád cítím ty buřty, co opékají někde nade mnou. Zaháním chutě hrstí kukuřice z plechovky. Snažím se chlácholit, že to je zdravější. Mám ruce ulepený od nálevu, tak si je oplachuju ve vodě a v tom najednou jde feeder do vody. Jen tak tak ho zachycuju a palcem zapínám baitruner. Ryba jede po proudu jako parník. Vypínám baitruner a snažím se ji trochu ubrzdit. Ze břehu bych ji nezdolal a neubrzdil, je to výhoda, že jsem uprostřed vody. Vidím, kam se snaží zajet a můžu jí v tom zabránit. Vtom přichází ta chvíle, kvůli které stojí za to být u vody. Druhý prut se ohýbá stejným způsobem. Nedá se nic dělat, mám jen dvě ruce. V jedné mám prut a v druhé podběrák. Podebírám krásného říčního šupináče.

 

Nechávám ho ve vodě a zkouším, jestli je ryba ještě i na druhém prutu. Mám kliku, je tam cejn, ještě větší než ten kapr.

 

Trvalo to snad jen půl hodiny a je po všem. Ať dělám, co dělám, dalšího záběru už se nedočkám. Jen trnu, aby vyšly ty fotky. Když budu vyprávět, co se mi přihodilo, nebudou mi věřit. Rybářská latina je pověstná…

 

Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar