Uplynul asi týden, když mi volal kamarád Martin, jestli bych s ním nejel na Redfish cup. Řekl jsem mu o mém problému, jenže to by nebyl Martin, aby hned nepřišel s nějakým šíleným řešením.
„Tak přijedeš až budeš moct a já to mezitím odchytám sám“.
Bylo znát, že v životě žádný závod nechytal a neumí si představit jeho fyzickou náročnost. Naštěstí mohly být týmy tříčlenné a tak jsme se dohodli, že na první den si sežene nějakého parťáka a já se pokusím dorazit co nejdříve to půjde. Na Martinovu nabídku chytat první den nebo dva kývl Tomáš, náš společný kamarád a velký pohodář...

Byl čtvrtek, já seděl v posluchárně na povinné přednášce a netrpělivě čekal na smsku, ve které se dočtu, jaké místo kluci vylosovali.
„Tak máme číslo 3.“
No, nějaké podobné místo jsem si přál. Ačkoliv to není žádný top flek, určitě se z něj půjde poprat o dobré umístění. Zmrazila mě ale informace, že Lojza Fiala s Martinem Kněžíkem, výborní rybáři a závodníci, si vylosovali poslední místo na přítoku. Předpověď hlásila velké oteplení a bylo tak víc než jasné, že ryby na mělkou vodu vyjedou. Navíc prý začíná foukat silný vítr směrem k nim.
„No potěš“, říkal jsem si.
Naordinoval jsem klukům taktiku, s jakou mají do závodu jít a dál se věnoval nudné přednášce. Po jejím skončení jsem se sebral a odjel těch 250 km k vodě, i když jsem věděl, že páteční přednáška je rovněž povinná. „No co, nějak to dopadne…“

Kluci mě po cestě informovali, že měli dva záběry. Jedna ryba se vyřízla a jednu bodovanou mají. Zato Lojza na mělčině řádil, nedlouho po začátku závodu měl asi 8 bodovaných ryb. Příjezd k vodě se nesl v přátelském rýpání od pořadatelů a kamarádů, kde že jsem tak dlouho, že závod už nějakou dobu běží. Ihned jsem spěchal ke svému týmu a začal vyzvídat co a jak. Kluci si mi postěžovali, že díky silnému větru nejsou schopní dohodit ani dopravit krmení na potřebnou vzdálenost k druhému břehu. Vylosované místo bylo bohužel v nejširší části revíru, takže ostatní týmy neměly s nahazováním problém. A tak jsem ještě v riflích a školním oblečení začal krmit, přehazovat a veškerou snahu kluků „ničit“…

 

Byla to dřina, ale přece jen jsem krmení i montáže dostal blízko druhému břehu, což bylo podle mého názoru to nejlepší, co se dalo udělat. Konečně jsem se převlekl, posadil a vypil v klidu kafe v očekávání brzkých záběrů. Mezitím chodily zprávy o dalších a dalších rybách ulovených týmem CDB na mělčině. Začínal jsem být mírně nervózní, když vtom se rozjel krajní prut. Ryba se bohužel po chvilce vyřízla, což mi na sebedůvěře zrovna nedodalo…

Silně jsme přikrmili a znovu poslali montáž na místo. Netrvalo dlouho a přišly tři záběry v rozmezí asi 15 minut. Pro nás představovaly tři bodované ryby na břehu, nejmenší asi 8 kg. Následovaly další a další ryby a váhový průměr byl více než dobrý. Věděl jsem, že na mělčině se chytají spíše menší ryby, zato však ve velkém počtu. V noci aktivita ryb trochu polevila, ale přesto jsme několik kaprů ulovili, včetně jednoho dlouhána 98 cm přes 13 kg, do té doby největší rybu závodu.

 

Ranní sčítání ukázalo, že jsme na druhém místě, jen těsně za vedoucím týmem Lojzy a Martina. Dopoledne se nám to však zase skvěle rozjelo a zdolávali jsme jednoho kapra za druhým. Na mělčině jim to prý trochu utichlo a tak se dalo předpokládat, že jsme skočili na vedoucí příčku! Odpoledne se ale udělalo velké teplo a tak znovu začala mělčina úřadovat. Ba co víc, kluci tam začali tahat i velké ryby. Večer tak na nás měli více než 40 kg náskok a my v tu chvíli nebyli schopní udělat bodovanou rybu. Začal jsem trochu propadat depresi. Navíc na mě padala velká únava, neboť jsem nahazoval všechny 4 pruty, krmil raketou a většinou i kobrou. Třetí člen týmu, Tomáš, bohužel musel odjet a tak jsme na všechno zůstali sami dva.

Přišla noc a klukům na mělčině se přestalo dařit, i když občas bodovanou rybu vytáhli. Já z posledních sil masivněji nakrmil, přehodil všechny pruty a šel si na chvilku lehnout. Spal jsem možná 20minut, když mě Martin vzbudil, že nestíhá. Sedl jsem si na lehátko a viděl tři pruty na břehu a ve vodě uvázané tři saky.

„Tak jedem…“ Nakrmit, nahodit…

 

Další ryby na sebe nenechaly dlouho čekat. Byly mezi nimi i velmi slušné kousky přes 12 kg, takže jsme náskok vedoucího týmu ukrajovali velmi rychle a ráno za svítání bylo jasné, že jsme opět na průběžně první příčce s poměrně slušným náskokem. Nedalo mi to a šel jsem kluky na mělčinu trochu popíchnout. Známe se dlouho a tak byl celý náš souboj veden v opravdu kamarádském duchu, plný neustálého popichování a hecování. Lojza dokonce prohlásil že ho neporazíme „ani kdyby se měl zakousnout do břehu.“
„No jak myslíš…“, říkal jsem si.
Tahle jeho věta mě natolik nahecovala, že jsem byl odhodlaný udělat pro vítězství snad cokoliv . Dopoledne ulovil sousední tým kapra asi o 30 dkg těžšího než jsme měli my a tak se ujal soutěže o nejtěžší úlovek. Navíc se nám v tu chvíli příliš nedařilo. Záběrů jsme měli spoustu, ale drtivá většina ryb byla pod bodovanou hranici 5 kg. Ke všemu jsme o velké množství ryb přišli při zdolávání. Zkoušeli jsme všemožné montáže, ale když už se ryba zdála těžší, vyřízla se. Klukům vzadu to sice taky padalo, ale přesto bodované ryby pravidelně tahali a tak nám v podvečer vedení opět vzali, i když jejich náskok byl více než těsný.

Já už byl se silami naprosto na dně. Sotva jsem se udržel na nohách. Z neustálého kobrování už jsem měl tak namoženou ruku, že mě bolel každý její pohyb. Co víc, začaly nám docházet i síly psychické, když jsme viděli že se rozchytaly i týmy vedle nás a Lojza s Martinem pomalu zvětšují svůj náskok. Naštěstí nás podržel kamarád Tomáš z konkurenční stáje, který přinesl vynikající masíčko a točené pivko. Hned se o všem lépe přemýšlelo.

Zkusili jsme trochu pozměnit prezentaci nástrahy a opravdu masivně zakrmit. Změna očividně rybám svědčila a začalo se nám opět dařit tahat bodované ryby, i když v žádném přehnaném množství. Bohužel tuto noc to bralo i klukům z CDB týmu. Na průběžné výsledky už bylo uvaleno embargo a tak jsme mohli jen odhadovat naši ztrátu na první místo. Nad ránem jsem byl už opravdu chodící troska. Téměř 4 dny v kuse jsem nespal, neustále krmil, nahazoval, zdolával…

 

Sekl jsem sebou na lehátko a usnul. Probudilo mě až vycházející slunce. I parťák Martin spal. Chystal jsm se opět přehodit pruty, když na jeden z nich přišel záběr. Ryba přes 10 kg, super…

Rozhodčí naznačovali, že jsme druzí, ale ať ještě mákneme, že není nic ztraceno. Sebrali jsme poslední zbytky sil (dodnes mi není jasné kde), udělali nové návazce, přehodili pruty a čekali na zázrak. Celé dopoledne se nic moc nedělo. Do konce závodu zbývala asi hodinka a půl, když přišel záběr na krajní prut, kterému jsem věřil nejvíc a který celý závod přinášel nejvíce ryb. Další ryba přes 10 kg. Když jsem ji podebíral, rozjel se pravý prut. Lysec kolem 11 kg. A za chvilku další podobné velikosti. Necelá hodina zbývá do dvanácté hodiny, kdy bude závod ukončen. Rozhodčí nám při vážení poslední ryby prozradili, že to klukům vzadu nebere a kdo chytne poslední rybu, ten pravděpodobně vyhraje. Okamžitě jsme stáhli pruty, nasadili čerstvé maximálně atraktivní nástrahy a modlili se v záběr. Půlhodina do konce – lysec 10,8 kg, kterého vzápětí doprovází šupináč okolo 8 kg. Začínali jsme věřit, že by to mohlo dopadnout…

Ve 12 přichází ukončovací výstřel a ze mě to všechno padá. Ať už jsme dopadli jakkoliv, jsem s naším výkonem naprosto spokojený a můžeme si gratulovat. Teď by mě jen zajímalo, kdo mi sbalí všechny věci a odřídí za mě cestu domů, protože nejsem schopný ani se ani najíst.
Sice jsem věřil, že jsme to zvládli a vyhráli, ale že bych si byl jistý, to ani náhodou. A tak pro mě bylo vyhlášení opravdu napínavé. Až když organizátoři vyhlásili druhým týmem v pořadí kluky z CDB, spadl mi balvan ze srdce.

Přesto jsem jim musel pogratulovat k perfektnímu výkonu, ale štěstí bylo pro tentokrát na naší straně. Měl jsem velkou radost, že se nám s Martinem a Tomášem, kterému za pomoc v prvních dvou dnech patří také nemalý dík, povedlo zvítězit. Celkově jsme ulovili přes 500 kg bodovaných ryb přes 5 kg a dalších cca 200 kg nebodovaných. Byl jsem šťastný, že i ve chvílích, kdy se nedařilo, jsme se dokázali vyhecovat a sebrat zbytky sil, že jsme to nevzdali a bojovali až do poslední chvíle. Vyplatilo se to.

 

Poděkování patří také organizátorům a rozhodčím, kteří uspořádali skvělý závod a především pak všem závodníkům, kteří byli naprosto skvělí, kamarádští a utvořili perfektní atmosféru perfektního závodu.


Text i foto: Ondřej Macků