Téma na tento příspěvek mne napadlo, když jsem si vzpomněl na to, jak jsem se chodil dosti pravidelně dívat na tlouště hodně přes 50 cm. Dříve, když jsem ještě „bobkařil“, jsem měl takové místo, kde jsem pravidelně lovil cejny a kapry. Při cestě domů mi to nedalo a vždy jsem se šel alespoň podívat na jednu tůňku, kde operoval tloušť rekordních rozměrů. Byla to malá tůňka za potopeným stromem. Obýval ji ve společnosti asi tří menších ryb stejného druhu. Ti menší okupovali úsek hned za stromem a na velikán se musel spokojit s tím, co ti menší a pohyblivější přehlédli, nebo co se jim nezalíbilo. Přístup k tůňce byl pouze přes roští a kopřivy a olše nad hlavou mi bránily nahodit, takže i kdybych nakrásně nějak spustil nástrahu na vodu, díky zmíněným větvím by se mi nepodařilo rybu (pokud by nástrahu vůbec vzala) zdolat.

Moje rybí "píp šou"

 

Zaobíral jsem se myšlenkou, zda by nebylo od věci větve vyřezat a pokusit se o ulovení tlouště. Stálo by to za tu námahu? Nebyla by to věčná škoda? Co když si takto připravím loviště a když tam přijdu, tloušť už tam nebude? Třeba ho tím natolik vyplaším, že si najde jiné, bezpečnější místo.  Bude mne těšit, když ho takto chytnu? Nebude lepší se na něj raději jen tak chodit dívat?

Velká voda to vyřešila za mne. Posunula padlý strom někam po proudu a s ním zmizel i můj tloušť – znali jsme se od vidění.

Nějací velcí tloušti na Jizeře pořád ještě zbyli...

 

Rybařina se mi líbí pro to tajemno, že nahodím a nikdy nevím, co se mi na háček pověsí. Mohu se pouze domnívat, kde by se tak ryby mohly vyskytovat. Sleduju podvodní překážky, potopené větve, stromy, podvodní vegetaci, příbřežní vegetaci, převislé větve a na tekoucích vodách nějaké změny ve směru nebo síle proudu. U mělčích toků to mohou být velké kameny. U každé takové překážky se může pohybovat nějaký ten vodní tvor. V teplejším období roku se ryby dají pozorovat, jak se vyhřívají u hladiny.

Někdy je kromě všudypřítomných tloušťů možno pozorovat u hladiny i třeba takovou štiku. Bývá obvykle ukryta u potopeného stromu, ve větvovém bludišti. Nesčetněkrát jsem se na ni díval, a musel si nechat zajít chuť, protože i kdyby mi nakrásně nástrahu sebrala, o čemž bych asi mohl dosti úspěšně pochybovat, nikdy bych ji nezdolal. Okamžitě by mi po záseku zmizela do větví a odtud bych ji bez motorové pily nedostal. Mohla by tam zůstat přivázaná k větvi jako pes u boudy.

Když tam ale přijdu v chladnějších měsících, už se tam neobjevuje. Nebo že by se na ni chodil dívat i nějaký masař?


Na řece mám několik míst, kde jsem přesvědčen, že ryba být musí. Kdybych byl ryba já, jinde bych ani být nechtěl! Chodím tam pravidelně, v jednom případě se jedná o nádherné místo, kde se prudký proud (hloubka max. 30 cm) náhle mění do tišiny s opravdu jen slabým protiproudem. Celá tato zajímavá pasáž končí hlubokou tůní pod podemletým stromem. Jednou jedinkrát jsem tam chytil štiku slabých 55 cm. Výše i níže po proudu jsem dostal spoustu pstruhů, tloušťů a okounů, ale na takovém top fleku nic. Jen tak pro sebe si namlouvám, že tam je zalehlý velký sumec. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

 

Měl jsem i jedno místo, kde sbíral potravu z hladiny krasavec lipan. Fascinovala mne ta jeho nádherná hřbetní ploutev. Vypadal spíš jako nějaká hodně přerostlá ryba z akvária, než jako obyvatel místních chladných vod. Obýval takovou menší tůňku společně s pár tloušti.  I v takové konkurenci si našel vždy něco k slupnutí. Jen mi bylo divné, že tam je sám, že nemá nikde poblíž nějakého soukmenovce. Bohužel jsem ještě v té době neměl „prsačky“, tak byl pro mne neulovitelný. Před rybáři ho chránil vysoký břeh, ze kterého se sice dalo dobře nahodit, ale vylovit by nešel. A riskovat, že se mi přetrhne vlasec a on by pak mohl zahynout, kvůli zbytečně sešité tlamce třpytkou…

Tady někde se lipan pohyboval

 

Odhadoval jsem ho na dobrých 45 cm. Ještě jedna věc mě na něm zajímala. Toho roku bylo často deštivo a tak se Jizera podle toho opakovaně kalila a zvedala a ta jeho tůň se postupně posouvala po proudu níž, ale naštěstí pro mne i se svými obyvateli.

Bylo to 28. září, byl svátek a tak jsem se mohl věnovat celý den rybolovu. Sice mi počasí nepřálo, dost to foukalo a silný déšť se střídal s jemným mžením. Ideální počasí, zvláště když máte na navijáku slabý vlasec a na něm UL nástrahy. Vlasec se lepí na prut a v tak silném větru je problém dobře nahodit, abyste každou chvíli někde neviseli. Postupně scházím po proudu, až k tůni s lipanem. Není vidět a nejsou vidět ani jeho kolegové tloušti. Bylo to ode mne asi hodně bláhové, ale nahazuju měděnou dvounulku k protějšímu břehu a nechávám splavávat pomocí proudu až do zmíněné tůňky. Asi už jste pochopili, že jsem ho měl okamžitě na prutu.

Lipan není bojovník, takže za chvíli jen tak ležel na boku v proudu a byl smířen s osudem (to nevěděl, že jsem  - chyť, vyfoť a pusť).  Problém nastal, když jsem si uvědomil, že když už se mi ho konečně podařilo ulovit, nedokážu ho s největší pravděpodobností vylovit. Jak jsem se už zmínil, nechtěl jsem riskovat utržení, i když lipan není těžký, ale přece jen sebou může mrsknout a je v háji. Protože jsem ho nechtěl nějak poranit, tak nezbylo, než se vydat po zadní měkké části těla ze břehu dolů. Tráva byla namoklá, tak mě moc nebrzdila, spíš naopak.

Stojím po kotníky v zářijové, skoro už říjnové vodě. Na prutu mám ale stále nádhernou rybu. A to mne hřeje. Hledám nějaký schůdný kousek břehu, po kterém by šlo vyškrábat nahoru. Daří se a pomocí obnažených kořenů se šplhám nahoru. Ještě ji dobře vyfotit! Výborný, foťák mám na chatě! Co teď? Nechat ho v podběráku ve vodě a dojet pro foťák, nebo zkusit nabrat vodu do kbelíku na krmení a dovézt ho na chatu? Rozhoduju se pro třetí variantu. Volám manželce, ať sedne na kolo a přijede mě k vodě vyfotit.

 

Další rybou, která o sobě dávala okatě vidět, byl tloušť.  Věděl jsem, že u protějšího břehu loví větší ryba, ale ani s brýlemi se mi nepodařilo ji zahlédnout. Bylo to v místech, kde je Jizera na úseku, kde lovím, asi nejprudší. Jde z hloubky kolem 1,5 m do sotva půlmetrové a pak se opět prohlubuje. Nebyl jsem schopen nahodit až k druhému břehu, kde jsem vídával zalovit větší rybu. Až jednou, když byla řeka mírně pod stav, zabrodil jsem, kam až mi to voda dovolila.

Silný proud mi bral písek z pod nohou a těžko se dalo udržet rovnováhu. Jednou, před pár lety, jsem se takto pokoušel s kamarádem přejít Lužnici a obyčejný přechod řeky se změnil skoro v boj o holý život. Kamarád to nakonec vzdal a nechal se od jedné hodné paní převézt. Od té doby se v podobných situacích docela bojím. Dělám tedy pár kroků zpět na mělčí vodu a pokouším se dohodit dvounulku ke druhému břehu. Nevím, na kolikátý pokus jsem úspěšný, ale nakonec se to podařilo. Nechávám splavávat nástrahu pomocí proudu a pomalinku navíjím. Po pár metrech rána do nástrahy a cítím, že to nebude žádný třicátník, ale nejspíš ta velká ryba, co tam pravidelně loví.

Jak jsem říkal, bylo to na velmi proudném úseku, takže jsem se těšil na nějakého zapomenutého potočáka. Jen aby se udržel na háčku i v tom proudu. Nebojuje, ale na svém prutu cítím jeho váhu. Tanec začal, až když soupeř ucítil klidnější vodu. Při prvním výskoku jsem byl trochu zklamán, že to není pstruh, ale když jsem viděl ohromného tlouště, trochu mne to uklidnilo.

Teď jen dotáhnout boj do vítězného konce. Tak, a je v podběráku.

Jako obvykle, když se mi podaří chytit něco, co stojí za foto, nemám u sebe foťák. To jsou ty Murphyho zákony. Mobilem to není ono, tuším, že by si mohl říkat o trofejní rozměr. Metr mi to potvrzuje – měří 58 cm. Taky jsi mohl trochu přibrat a byla by šedesátka!


Volám manželce, aby přijela z chaty a vzala foťák. Zatím s rybou v podběráku čekáme ve vodě. Vzrušením se mi klepou ruce, že by asi foto nebylo k ničemu, kdybych to fotil já. Taky fotka trofejní ryby v trávě, i když třeba vedle prutu by nebyla to pravé. I když nejsem žádný exhibicionista, fotka s rybou v ruce je lepší. Nefotím, ale jsem focen a pochválen.

 

Rybu pouštím a těším se na další překvapení, které si moje řeka pro mne přichystala. Jen tak pro informaci – obě ryby byly od sebe vzdálené sotva sto metrů.


Letos jsem byl zhruba na polovině cesty mezi oběma místy. Mám to tu zmapované, myslel jsem, že dokonale. Jenže nikdy nevstoupíš do stejné řeky(další pořekadlo). Při nevím už kolikáté návštěvě stejného místa jsem tam, kde bývalo vody maximálně nad kolena „zahučel“ do jámy a z obyčejné vláčky byl rázem boj o život. Bylo to docela blízko břehu, tak nejprve letěl na břeh prut, pak foťák s mobilem.

Mobil jsem vysušil, ale foťák jsem už nerozchodil. Jediná karta to přežila.

Když jsem pak na břehu vyléval vodu z prsaček, řekl jsem si, že to asi byla daň za ty dvě krásné ryby, která mi moje řeka vydala.



Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar