Samozřejmě nejsem blázen a protože jsem věděl, že to nebude jednoduché, zeptal jsem se kamaráda Ondry, jestli by se mnou nejel na týden k vodě. Když odpověděl kladně, řekl jsem mu, koho s sebou ještě vezmeme. K mému obdivu mu to nevadilo. Vybrali jsme revír, který jsem absolutně neznal. Malá štěrkovna s údajně pár většími kapry.

Příjezd vypadal velmi pohodově. Vzal jsem si s sebou asi 10 kg boilie a plastovou motorku se sekačkou pro syna :-) Nejdůležitější bylo postavit bivak a namočit montáže do vody. Vše proběhlo překvapivě v klidu, jen montáže jsem musel použít z předchozí výpravy, protože díky synkově aktivitě jsem neměl čas ani sílu udělat nové. Větší průměry boilie měly zamezit záběrům od menší ryby, abych nebyl zbytečně nucen převážet montáže a mohl se věnovat synovi.

 

Krmit jsme začali zlehka, každý jinde a každý po svém. Já krmil jen kolem položených montáží hrstí kuliček. Vzhledem k hlídaní syna jsem byl nucen k vyvážce zneužívat kamaráda, což jsem dělal nerad, ale naštěstí má Ondra mou plnou důvěru.

 

Během prvního dne jsme vytáhli několik ryb kolem 5 kg. A tak průměry 24 a 30 mm v různých kombinacích byly jasná volba.

 

Po setmění aktivita ryb polevila a když kolem 20 hodiny ulehl nejmladší člen výpravy, byl konečně čas na tu pohodovou rybařinu s vychlazeným rezavým nápojem v ruce. Po dvanácté hodině po všech probraných problémech a plánech jsme ulehli i my.

 

Druhý den ráno jsem si vybral smolnou chvilku a ztratil u podběráku jednu menší rybu. Vyměnil jsem montáž a šup s ní zpátky pod spadlý strom. Opět jsem využil služby mého kolegy, zejména proto, že nechtěl zůstat s mým synem o samotě (prý se dětí bojí :-) )

Asi po hodině se můj hlásič rozezněl. Vzhledem k tomu, kde byla montáž položená, jsem okamžitě uchopil cívku a pevně držel. 3 a 1/4 librový prut se prohnul do tvaru luku a parťák okamžitě věděl, o co jde. Ryba udělala dlouhý oblouk kolem stromu a zamířila pomalu směrem k nám. Nic většího jsem si nepřipouštěl, proto když se na kraji rákosu ukázalo mohutné šupinaté tělo, málem se mi podlomily kolena. Po pár minutách zdolávání mi kolega podebírá nádherného 16 kg šupináče.

 

Ondrův starý známý, který se však již delší dobu neulovil. Pár fotek a šup zpátky do vody.

 

Zbytek dne již probíhal klidně, ale v naprosté euforii z ulovení mé doposud nejcennější ryby. Možná nebyla největší ani nejtěžší, ale povaha revíru a podmínky jejího ulovení mi vše naprosto vynahrazují. Pro mě životní úlovek.

 

Třetí den nebyl nikterak výjimečný. Díky prudkému oteplení, kdy se teploty vyšplhaly nad 30°C, aktivita ryb spadla na nulu. Upnuli jsme tedy veškerou energii na noční lov. Převezení všech montáží v podvečer bylo nutností, hlavně proto, abychom věděli, že přehnaná aktivita cejnků a jejich neúnavné bušení do nástrah, nezpůsobily zamotání našich montáží.

 

Čtvrtý den byl smolný od samého rána. Ondrovi umřela baterka v hlásiči a ta, kterou jsme koupili v nedaleké vesnici, měla bohužel jiný rozměr. Původní navíc při výměně spadla dvakrát do vody, takže našla své místo v odpadkovém pytli. Naštěstí se Ondrovi povedlo sehnat od kamaráda starší, ale údajně funkční hlásič „Dingo“, který měl nahradit mrtvého Foxe.

 

Během dne se aktivita ryb nezměnila a jen jsme dál vesele umírali v žáru slunce. Výhodu to mělo ale tu, že veškeré mokré oblečení a boty mého syna byly v mžiku suché.

 

Byli jsme moc rádi, že kluka spíše než hlučná sekačka zajímaly naše kyblíky plné boilie, které se mu velmi úspěšně dařilo během hodinky naházet do vody. Takže když byla odpolední siesta a syn usnul, tak jsme jak dvě popelky sbírali kuličky u břehu a vraceli je do kbelíku, což ten den byla naše jediná aktivita.

Večer jsme si nachystali montáže se dvěma i třemi 30 mm kuličkami a zavezli je na zvolená místa. Přesto jsme v noci z vody dostali několik ryb kolem 5 – 6 kg. Krásné ryby s velkým potenciálem, ale raději bychom dalšího z místních domorodců.

Přišlo nám divné, že veškeré záběry jsme dostávali jen na dva pruty, zbylé dva byly úplně mrtvé. Proto jsme je kolem desáté hodiny vytáhli z vody. Jaké bylo naše překvapení, když na háčcích vedle kuliček viseli asi 10 cm dlouzí mrtví cejni. Trošku nás to otrávilo a vzpomněli jsme si na lehké popípnutí v podvečerních hodinách. Večer jsme se smíšenými pocity vyprázdnili láhev dobrého vína a za hluboké tmy šli spát.

V noci mne probudilo hlasité vrčení cívky Ondrovy Ultegry. Jen pípání mi jaksi chybělo. Zvednu se a vidím Ondru vybíhat z bivaku s množstvím nevybraných slov na rtech. Zvedá prut, ale ryba je už samozřejmě ve stromě. Díky nefunkčnímu hlásiči měla dost času ho najít. Ondra skáče do člunu a vyráží na vodu. Po chvíli ho vidím, jak se objevuje u břehu se slovy „ Je pryč.“

Smutný a zároveň naštvaný výraz v jeho tváři vypovídá o všem. Nevím, jestli byl naštvaný na hlásič Dingo nebo na sebe, že jej vůbec použil. Zkusmo protáhl skrz hlásič list papíru a ten samozřejmě nevydal ani píp.

 

Ráno samozřejmě začalo pršet a tak nastala naše oblíbená činnost – balení mokrých věcí…

Výprava je u konce, pro mě se super výsledkem, pro Ondru skončila bohužel zklamáním, ale tak už to chodí…

Letos na jaře mi od Ondry bohužel přichází smutná zpráva – ryby z této pískovny nepřežily dlouhou zimu a všichni větší kapři, včetně 16 kg šupíka jménem „Leny“, byli nalezeni mrtví…

No, ne každý článek končí happyendem… :-(

 

Text i foto: Martin Havránek - thundarr