Když jsem dospěla, začala jsem se zajímat o ryby trošku hlouběji a rozhodla se také zkusit štěstí s jejich lovem. Přihlásila jsem se proto na zkoušky, které musí absolvovat každý, kdo chce začít s rybařením. Zkoušky byly jednoduché, protože jsem se dobře připravila. Všichni kolem se divili, že já jakožto žena se zajímám o ryby, ale přitom už je u nás spousta žen, které podlehly kráse rybaření.

 

Vyrazila jsem na první rybářskou vycházku s velkou radostí a napětím, jestli se mi podaří chytit svou první rybu v životě. Začátek byl docela těžký.

Docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, jak se nahazuje prutem, co musím dělat s vlascem, aby se potopil a neplaval na hladině, čím ryby nalákat, jakou návnadu použít. Ale nějak jsem to zvládla a pak už jen stačilo čekat na první náznak záběru. Najednou tu byl. Zasekla jsem a zdolala svou první rybu. Byla to plotice s tak nádherným zbarvením ploutví a očí, že vypadala jako zlatá rybka. Dostala svobodu a poděkovala jsem jí za krásný zážitek.

 

Pak následovaly další výpravy za krásami rybolovu a často byly úspěšné. Ulovené ryby pokaždé dostaly svobodu bez ohledu na to, ke kterému druhu patřily. Nejkrásnější rybou pro mne ovšem zůstává lín obecný, pro jeho krásu očí, stavbu těla a tu nádhernou zelenozlatou barvu.

 

Můj první sumec měřil asi tak 35 cm, ale měla jsem z něj obrovskou radost a také z mníka jednovousého, který byl chycen v létě, což je neobvyklé.

Začala jsem se zajímat o další techniky lovu ryb jako je přívlač nebo plavaná a feeder. Všechny tyhle způsoby lovu mne nadchly a používám je dodnes.

 

Dost dlouho jsem čekala na svou životní rybu, která se mi povedla po dvou letech na soukromém rybníčku. Byl to krásný souboj, kdo z koho. Asi po patnácti minutách bylo ale vítězství mé a odměnou mi byl nádherný kapr přes osmdesát centimetrů. Udělala jsem si s ním pár fotek a pustila ho zpět.

 

V zimních měsících, kdy jsou dlouhé večery, jsem nevěděla, co dělat. Na ryby nebylo kam jít, protože rybníky byly zamrzlé a u řeky bylo pěkně nevlídno. Rozhodla jsem se zpříjemnit si večery alespoň malováním, které je mým druhým nejoblíbenějším koníčkem. Po dlouhém přemýšlení, co malovat, jsem dostala nápad, že když nemohu jít na ryby, tak si je alespoň namaluji. Vzniklo tak pár obrázků, které se přátelům líbily a já mohla myslet celou zimu na ryby.

 

Snažím se v rybařině stále zdokonalovat, ale pořád jsem začátečník, vždyť člověk se učí celý život. Protože mě nadchlo i muškaření, rozhodla jsem se vyzkoušet si výrobu vlastních mušek. Koupila jsem si muškařský prut, naviják a šňůru a pokouším se poprat se základy nejnáročnější rybářské techniky. Je pravda, že začátky jsou obtížné, ale ten pocit, když se na vámi vytvořenou mušku chytí ryba, ten za to opravdu stojí.

 

Chodím také jako jediná žena na jarní a podzimní výlovy v našem rybářském svazu, kde se tomu podivují. Hrozně moc mne bavil odlov malých štiček, které jsme museli vylovovat z kaluží v blátě, aby neuhynuly nebo se nestaly potravou pro volavky popelavé a racky, kteří jsou při výlovech vždy nablízku. Pár štiček jsem za odměnu mohla vysadit do naší malé říčky, kde loni uhynulo spousta ryb díky neopatrnosti lidí v chemičce. Byl to smutný pohled na trpící ryby, kterým nebylo pomoci a bylo mi z toho do pláče.

Vždyť příroda je dar naší planety a jsou lidé, kteří si této krásy nedokážou vážit a zjistí to, jakou má cenu, až když bude pozdě. Platí to bohužel i pro rybáře. Je smutné pozorovat u vody některá místa, která navštívili rybařící kolegové. Člověk se nestačí divit, co zde dokáží někteří z nás po svém odchodu zanechat - prostě skládka.

Ráda trávím hodně času u vody, i když ryby nemají svůj den a neberou. Dívám se na krajinu kolem sebe a čerpám z ní její kouzlo a sílu, kterou bojuje s námi lidmi, aby dokázala přežít.

 

Pro mě jsou ryby nejkrásnějšími tvory, které obdivuji pro jejich eleganci, s níž se ve vodě pohybují nebo i za to, jak vydrží nehnutě číhat na svou kořist.

S lítostí pozoruji, že ryb rapidně ubývá a přitom jsou lidé, kteří to nevidí nebo nechtějí vidět. Místo ochrany bohatství našich vod se staví různé přehrady a jezy na řekách, kudy migrují ryby, znečišťování řek chemickými továrnami nebo různými úniky odpadních látek je také každodenní. Jsem šťastná, když objevím rybníček nebo říčku, kam ještě nezasáhla lidská ruka a zůstalo jim kouzlo panenské přírody.

 

Stačí mi, když mohu třeba jen tak pozorovat život pod vodní hladinou, kde se ryby nerušeně pohybují.

 

Rybaření je krásný koníček a jsem ráda, že jsem jej mohla poznat. Rybám dávám svobodu a přála bych si, aby nás takových v budoucnu bylo ještě víc, aby bylo v našich řekách, rybnících a přehradách za pár let ještě vůbec co chytat. V současnosti je tolik rybářů a tolik dalších problémů, že ryby nestačí dorůstat do trofejních velikostí a mizí i úplně obyčejné druhy. Bojím se, že ryb bude stále méně a méně a myslím, že je to obrovská škoda.

Přeji všem Petrův zdar a hodně krásných zážitků u vody.

 

Andrea Holecová - línka

Foto: autorka a Osprey