To bude zase dlouhé odpoledne, než se dočkám večera! Taková výprava nepotřebuje žádnou přípravu, jen se vhodně obléknout a čekat. Oblečení není problém, je teplo, tak se nemusím balit, stačí běžné rybářské maskáčové oblečení. Ani na bouřku, kterou sice rosničky předpovídají, to nevypadá. To by asi bylo dost nepříjemné, sedět na stromě v bouřce.

 

Čekaná

Tak je to tady, pomalu a hlavně potichu kráčíme jabloňovým sadem směrem k našemu společnému dílu - nevysokému, ale pohodlnému posedu. Budeme čekat na srnce. To zase budou muka. Ale slíbil jsem to, tak to snad vydržím. Nemám na mysli to čekání, ale ten smutný konec, tedy jestli se to podaří.

 

Sedíme, mlčíme. Klasika. Komáři, muchničky. Klasika. Pozor změna - přiletěl sršeň. Naštěstí jsme se mu nelíbili, tak pokračoval dál.

Dalekohledem pozoruju prostor před sebou. Je to žluté moře. Řepka. Naprosto bezpečně jsem kdysi poznal při leteckém návratu do vlasti, že už budu doma. Všude bylo žluto, naštěstí ne od trhovců, ale právě od řepky. A ještě má jedno plus - je dobrým partiklem. Jsem ale na čekané a ne na rybách, tak zpět pod Dianinu nadvládu. Kousek od nás se ozývá sýček, nemám to rád. Vzpomínám si na dětství, kdy mi babička říkala, že když je slyšet sýček, někdo umře. Taky mě dost nervovala s tím, že se umírá v trojicích. Vždycky, když umřeli dva, čekala, kdo bude ten třetí. Brrr, to mám myšlenky. Je to asi taky tím, jak blízko jsem smrti. Myslím tím ten rozsudek smrti, který se chystá vykonat kamarád. Musím zahnat chmurné myšlenky něčím veselejším. Nic mě nenapadá… Vždyť jsem se tak těšil!

Že jsem raději nešel pokoušet hady, třeba bych měl úspěch, vždyť by se měly blížit bouřky a to jim vyhovuje. Z vnitřního boje mě vytrhuje šťouchnutí loktem od souseda. Z levé strany se k nám blíží něco kvetoucí řepkou. Kamarád pomalounku pokládá kulovnici na podpěru, připravenou právě k tomuto okamžiku. Už ho vidím, krásně rostlý srnec se na kraji pole opatrně rozhlíží. Pro mne naštěstí, pro lovce naneštěstí nestojí bokem, ale čelem. Musím si sedět na rukou, abych se nepokusil alespoň zatleskat a tím ho zradit.

Srncovi zbývá z jeho života už jen pár minut. To není pro mě, netěší mě to, přitom jsem se fakt těšil, možná že jsem někde v hloubi duše čekal, že se srnce nedočkáme, že jen tak příjemně strávím večer v přírodě pozorováním okolí. Ohlušující rána mě vrací do reality. Vypadá to, že mně nebesa vyslyšela, srnec utíká řepkou zpátky do lesa. To by, podle mě, střelený nemohl.

Mé úvahy mi vzápětí potvrzuje nepublikovatelné zakletí kamaráda. Minul! Sice mi to přijde divný, z takové malé vzdálenosti, ale budiž, nikdo nejsme neomylní. Slézáme z posedu a jdeme se podívat na nástřel, jestli tam nebude krev, což by znamenalo složité dohledávání. Psa sice má, ale je doma. Nechápeme, v místě kde stál srnec, je srst a barva. Neminul. Asi pět metrů stranou leží zhaslý srnec. Je to jasný, srnci byli dva a ten druhý, kterého jsme si nevšimli, utíkal zpátky.

 

Šťastnému střelci oči jen září, mě taky, ale já na rozdíl od něj v nich mám slzy. Je mi líto krásného srnce. Sice mám s sebou foťák, ale tvrdím, že ho nemám. Nechce se mi fotit. Zabité ryby taky nefotím (protože je nezabíjím). Třesu mu rukou. Asi to tak má být. No co, život jde dál. Teď mě čeká na oplátku ho zase pozvat k vodě.

 

Kam k vodě? Už cestou domů přemýšlím, kam to bude. Když budeme dva, tak by to chtělo nějakou vodu, kde je čtyřiadvacítka. Mám jednu soukromou už prověřenou. Tady je výhoda to, že rybář nemusí vlastnit rybářský lístek a může tedy zde lovit každý na dva a po příplatku i na tři pruty. Vzpomínám na ten čas, kdy jsem tento zapomenutý revír objevil a hovořil jsem zde s takovým rybářem. Chytal, podle jeho slov krásný zelený ryby s jantarovým okem. Netušil ani náhodou o jaký druh se jedná a já jsem mu to raději neprozradil. Proto jsem kamarádovi slíbil lov línů, ale s dodatkem, že zde panuje režim chyť a pusť.

Nechápal, stejně jako mnozí jiní, že někdo může platit za to, že si nemůže vzít rybu. A navíc je to o stovku dražší než revír kousek níž, kde si rybu vzít může. (To máš za toho srnce!)

Zbývá ještě doladit pár detailů, scházíme se u kamaráda, abychom to dohodli do konečné fáze. Takže sedíme zase pro změnu na jeho terase a domlouváme výpravu. Vše jsme doladili a můžeme balit. Zítra ráno se vyráží.

 

U vody

Jdeme na to! Cestou se ještě stavíme pro červy. když jsem mu vysvětlil, co se z nich vylíhne, odmítnul je dávat na háček, jedině v rukavicích! To ještě kdyby věděl, jak se červi chovají a sbírají… Stejně na červy moc nechytám, tamní ryby na ně moc dobře nereagují. Mám na ně jinou  - tajnou zbraň - drátěný zázrak.

Tak jsme na místě. Rozbíjíme tábor.

 

Nejprve nahazuju feedery, mám na nich malé „rohlíkáče“ domácí výroby – prozradím recept: do rozkrojeného rohlíku, nebo housky dávám drceného lososa (podle mne to je sice nějaká jiná ryba, obarvená na červeno, o lososovi se jí ani nezdálo) a to pak celé mírně slisuju a z toho pak kleštěmi vytvářím známé kuličky. Mělo by to a zkušenosti mi to potvrzují, lákat větší ryby.

Pro začátek tedy volím takovouto nástrahu, protože budu budovat „ležení“ a nebudu tedy mít špičky prutů pod dohledem. Kolega vytahuje své teleskopy Daiwa ze žlutého butiku. Naši vietnamští obchodníci je prodávají v setu i s navijákem. Na první pohled nevypadají špatně, ale nešel bych do nich. Teleskopy jsem opustil před asi deseti lety a už bych se k nim nevrátil. Dělička je dělička.

Tábor je hotov, naštěstí ještě před deštěm. Já mám z deště vysloveně radost, kolegu to znervóznělo. Je fakt, že na hladině jde v dešti špatně rozeznat záběr na plavanou, ale tady bývají většinou poctivé jízdy, tak to snad půjde. Ještě mu radím, ať vymění splávek za výraznější, ale odpovědí mi je – nebudeš učit starýho orla lítat! Mám se prý starat o svý už tak dlouho prohnutý špičky prutů. Je mi jasný, že dnešní lov nebude o počtu úlovků, ale půjde o kvalitu. Proto ani nezkouším ty červy.

 

Vašek věří kopaným žížalám a kolínkám obaleným ve strouhance. Přes den to půjde, ale co tam chceš dát na noc? Chce to něco, k čemu nemusíš neustále vstávat a vydrží ti na háčku. Žížala vydrží a třeba se splete zase nějaký had. Proti gustu …První káva u vody je v nás a tak přichází čas udělat nějakou změnu. Na tajnou zbraň v podobě rohlíkového boilies nic nepřišlo, a tak vyndávám z tašky další úspěšnou věc – malý drátěný zázrak. Jen se rozhodnout, co na něj? Vidím to na kolínka s patentovou příchutí. Nevím proč, ale červená barva zde dobře fungovala. Do krmítka dávám method mix, oproti mému soupeři, který je věrný tradici a krmí šrotem se strouhankou.

Musel jsem to té rybě hodit snad na hlavu… Nestačím ani pořádně došponovat špičku a je tu poctivá první jízda. Lín není trofejní, ale přes čtyřicet má. Podložku mám celou od rybího slizu. Ze zkušenosti vím, že to jde dost špatně dolů, tak ji hned po fotce a vypuštění ryby do rodného živlu namáčím a snažím se marně sliz odstranit.

Mám pocit, že se ryby na mě dívají a vždy, když nedávám pozor, přichází záběr. Normálně to není na závadu, ale při lovu na feeder to vadí. Vpravo ode mne je potopený strom a ryby o něm samozřejmě vědí. Já taky, mám tam pověšených pár woblerů. Žlutozelený vlasec nevěští nic dobrého, směřuje právě tím směrem.

Ryba má náskok, přesto se snažím ze všech sil rychle navíjet, abych jí zabránil vplout do stromu. No, snad jsem to stihnul. Je to ale silný protivník! Když nemůže do stromu, zkusí to na hloubku. V tom mu zabráním přizvednutím špičky. Naviják pracuje spolehlivě a při občasném proklouznutí brzdy navádím rybu, kterou jsem ještě nespatřil, nad síť podběráku. Dnes to nebude ani asi o velkých rybách - kapřík má 45 cm, ale bojoval pěkně.

 

Ještě dlužím úspěšnou nástrahu – bylo to již zmíněné kolínko s příchutí patentky, tentokrát nastraženo klasicky na háček. Foto a s přáním, ať pošle dědu, ho pouštím zpět.

Vašek kontruje pěkným okounem kolem pětatřiceti. Za chvíli karasem a to vše na žížalu. Kolem druhé odpolední jakoby ryby zmizely. Oba děláme, co můžeme, ale nic platné. Dáváme kávu na uklidněnou, osmnáctá to rozhodne!

Rozhodla, přijela nám další konkurence v podobě karptýmu. Nosí si věci k vodě, nafukují člun, echolotem pátrají po nejvýhodnější poloze pro tyčové bójky, kolem nich hází kila zázračných kuliček, stavějí bivak, deštník, roztápí gril a já nevím, co ještě všechno takový kaprař musí udělat, aby byl in. Grilovaná krkovička voní po vodě až k nám. Vyndávám také gril a snažím se rozfoukat uhlíky, aby to vonělo i u nás. O pruty strach nemám, nebere to, pomalu je ale čas připravit další pruty na noční lov.

Do tmy budu hlídat feedery, ale na noc dám raději kaprové děličky, abych si mohl eventuelně zdřímnout. Mám hlásiče, Vašek musí být ve střehu.

Na noční lov se těším jak malej kluk! Jednak mě baví sledovat chemická světla na špičkách, jednak mám rád noční klid a jednak vím, že velký ryby tady jdou v noci. Před setměním přišlo pár línů na halibut peletky pod háčkem, na silikonovém kroužku, takže ani nemusím psát komu. Na žížalu nic a o kolínko ryby zájem také neprojevily. Je noc, tak nahazuju jeden prut asi dvacet metrů daleko, kousek od potopeného stromu, dávám na něj rohlíkové boilies s játrovou příchutí a na druhý dávám velkou halibut peletu. Zatím jsem neslyšel okolo vody žádné pípnutí, oznamující jííííízdu.

 

Vašek se pomalu začíná mezi řečí odmlčovat na delší a delší čas, až se propadne do říše snů. Ráno si ani nevzpomněl, kdy se mnou naposledy mluvil. Já sleduju hladinu, lehátko jsem si nedal ani do bivaku a pololežím na něm pod nízkou borovicí, takže na mne ani nepadá rosa. Mám výhled i na kousek hvězdnatého nebe, tak mohu sledovat noční život i na obloze. Velké ryby se mi tentokráte vyhnuly, ale i za dva kapry kolem šedesáti cm jsem vděčný. Oba zlákala rohlíková napodobenina játrového boilies. Vaška jsem ani nebudil, podle zvuků, jaké vydával, měl spoustu práce se štípáním, toho co v noci nařezal.

 

Je tady ráno a já jsem spokojený. Vašek už tolik ne, bolí ho záda, je zvyklý na trochu jiné pohodlí a myslel si na lepší úlovky. Tentokráte jsem ho jasně porazil, jak na počet, tak i na skladbu úlovků. Cestou domů už ale Vašek plánuje další výpravu, tentokráte opět mysliveckou. Jak se z toho vyvlíknout? O tom někdy příště.

 

Text: Jiří Ludvík - chj.rybar

Foto: autor a Osprey