Žil jsem jinej život a žil jsem ho rád. Dostal jsem od něj po hubě. To se stává.

Ještě sám nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, že zase po tolika letech stojím na verandě starého srubu a srkám to vystydlý kafe. Vím jenom, že když se říká o životě, že je kruh, tak to nejsou žvásty. Tady jsem kdysi začínal, sem jsem se vrátil.

Na prsteníčku prstýnek, co už nemá opodstatnění, vždyť ten druhý do páru se roztavil v žáru kremační pece i s tělesnou schránkou té, které jsem ho kdysi dávno koupil. To se stává.

Byl jsem vždycky samotář a tak to snad nějak doklepu. Vlastně nejsem sám, je tady se mnou můj vlčák Lord, a před námi oběma je nová výzva. On se bude učit něčemu novému, já se budu učit vzpomínat na to, co jsem už kdysi dělal.

Ta řeka není žádný veletok, neskrývají se v ní nějaká monstra, ale pro mě bude navždycky platit, že když někdo řekne slovo – „řeka“, tak si vzpomenu jako první na ni. Dneska, až dopiju to studený kafe, tak jí to půjdu říct. Tedy jako to, že teď už se mně jen tak nezbaví a že jsem se vrátil, abych do ní vešel.

 

Kdysi okolo ní chodil i můj tatík. To bylo tady, tady kde se bůhví proč odjakživa říká –„U Rozrucha“. Tady to bylo, co táta kdysi chytil tři štiky během jednoho dopoledne. Ta tůň na to vlastně vůbec nevypadá, takový nanicovatý kousek říčky, napůl zanesený pískem, s kořeny olší a s malou hloubkou. Snad právě proto o těch štikách nevěděl ani ten chlápek, který jezdil do toho malého srubu, co stojí už věky v záhybu právě téhle tůně. Sám, ještě s jedním kamarádem chodil na ryby až bůh ví kam nad Hamry a přitom měl přímo pod okny takové štičí šlechtičny. Říkal táta, že řval jako tur, ten chlápek, to jako když se dozvěděl, co mu bylo vypáleno z tůně, od které odešel brzy ráno, aby se půl dne prodíral kopřivami až do tramtárie, ze které přišel za další půl den s prázdnou. To se někdy stává.

Dneska se i já prodírám kopřivami a hledám v jejich žahancích ztracený čas. Támhle, tam se říkalo „U Záchoda“ – neptejte se mě proč, prostě se tam tak říkávalo. V tý pěně, co se točí díky vracáku okolo načervenalých kořenů, tam jsem kdysi chytil kapitálního lipana. Jak už je to dlouho? Třicet let? Třicet pět? Nikdy jsem neměl rád počítání, je v něm moc logiky a logika nepřeje snění.

 

Támhle na té louce bývala bažina, no bažina, spíš taková louže to byla. Jako kluci jsme v ní chytali čolky, ty draky našich dětských představ. A támhle, tam v tom srubu z černých klád hledal klid Viktor. Říkali jsme mu strejdo, i když nikomu z nás strýcem nebyl. Měl černý vousy jak Rumcajs a uměl se hezky smát. Než si jednou přivezl z dovolené jednu Rumunku, co si ji potom vzal za ženu. Pak ho smích přešel, ale tehdy jsme z toho jako kluci neměli rozum.

Stojím nad hladinou, od které mě dělí metr a půl vysoký břeh z jílu. Sem jsme chodívali s klukama na tlouště. Přes den pěkně na plavačku, kdy jsme na háčku koupali luční koníky a v noci s olůvkem a rousnicema. Některé věci se nezměnily. Na protějším břehu, co je o hodně nižší než ten, na kterém právě stojím, je pořád vidět ta prošlapaná stezka, po který sem k řece chodí asi stále pít jeleni a srny, a tam naproti, na rozhraní proudu a tišiny je vidět podlouhlý stín ryby, čekající na sousto, co jí řeka přinese.

Dneska s sebou ještě nemám prut, ale příště už tomu stínu něco po proudu pošlu…

 

Pomalu se blížím k mostku, kde se říká „Na Říhovce“. Tam se říčka stáčí a je tam brod. Tady bývala hranice, kterou jsme s klukama kdysi málokdy překročili. Pod Říhovkou už bylo – „někde hodně dole…“.

 

Soumrak přišel rychle, je přeci jenom teprve první půlka května. Vlčák Lord hrabe v krtinách na louce a myslí si, že toho zmetka krtka jednou vyhrabe. Nevyhrabe, ale co bych mu to vymlouval. On má svého krtka, já mám krajinu minulých časů. Oba nechytíme nic, ale ani jeden z nás to nechce vzdát. Dneska si k večeři ohřeju párky, snad se k nim bude ještě dát jíst ta hořčice, co mám na polici pod schodama. Zítra, až si zase napumpuju tu ledovou vodu ze studny do umývadla, abych se oholil, až vypiju to svý kafe, tak zajedu na Dobříš. Prej tam otevřeli novej krámek s rybářskýma cajkama, tak se tam mrknu.

A pozítří, pozítří se už holit nebudu, nechám, ať mi ta moje huba klidně zaroste. Lord si na to zvykne, rybám to vadit nebude a moje Jarka, ta se na mě bude z tý svý fotky usmívat pořád stejně. Škoda, že jsem se jí nestihnul zeptat, jak dělala ty výtečný pstruhy v troubě.

Snad na to přijdu sám, času mám habaděj.

To se stává…

 

Text: Bosý a nahý

Ilustrace: CHYTEJ.cz