Zrmanja není velká řeka. Názory na její délku se různí, v informacích pro turisty jsem se setkal s údaji 64 km a 69 km. Pramení vyvěračkou někde mezi městy Knin a Gračac, u místa zvaného Zrmanja vrelo. Vodou ji zásobují přítoky stékající ze svahů jižního Velebitu. Průtok se během roku liší. Největší je zjara, ale v létě, kdy jsem řeku navštívil, protékalo jejím korytem jen pár kubíků za sekundu. Co však Zrmanje chybí na velikosti, to si vynahrazuje svou členitostí a malebným okolím.

Zhruba horní polovina toku teče poměrně plochým údolím jen volně a zpovzdálí sevřeným bělavými hřbety vyprahlých hor.

 

Pak se ale řeka začne zakusovat do skalnatého podloží a až ke svému ústí do moře teče divokým kaňonem, který je místy velice těsný a nabízí pohled na nádherné přírodní scenérie. Protože vápenec je materiál nestejnorodé pevnosti, najdeme v korytě jak hluboké jámy, jejichž dno se ztrácí v temných modravých hlubinách, tak i mělké pasáže s tvrdým dnem a desítky skalnatých stupňů. Některé jsou vysoké jen pár decimetrů, zato největší z nich, vodopád Veliki Buk dosahuje výšky poctivých 10 m a vypadá skutečně impozantně.

 

Na řece by měly být dva mimořádně atraktivní úseky. Neviděl jsem její ústí do moře, kde se prý stěny kaňonu tyčí do výšky kolem 200 m a celé údolí připomíná severský fjord. Zato jsem ale viděl druhý úsek, z mého pohledu daleko zajímavější. Jedná se zhruba o úsek od městečka Ervenik až k přehradě v Muškovci, na němž jedna místní agentura organizuje vyhlídkové plavby. Právě tuto projížďku nejdivočejším úsekem Zrmanji jsem absolvoval a nelituji jediné kuny, kterou jsem za ten zážitek zaplatil.

 

Pár slov k organizaci takové výpravy: Odplouvá se z vesnice Kaštel Žegarski každý den kolem 10. hodiny dopoledne. Zájemcům doporučuji přijet o hodinu dřív, aby si stihli nafasovat vybavení (loď, pádla, vesty, ochranné přílby, vodotěsný 25 l sud na zavazadla), poslechnout instruktáž a trošku se popasovat s lodí.

Dokud je na jaře dost vody, jezdí skupinky turistů na raftech, v létě je ale vody mnohem méně. Dokládá to i snímek jednoho z přítoků, v jehož korytě je v červenci voda přítomna jen ve stopovém množství.

 

Za nízkých letních průtoků sjíždějí zájemci řeku na dvoumístných "sit on top" kajacích. Jsou to nepotopitelné výlisky s otvory v podlaze, které jsou mimořádně stabilní a navíc se v nich nemůže hromadit voda, protože výše zmíněnými otvory během chvilky vyteče. Po krátkém tréninku jsem tomuto plavidlu věřil natolik, že s výjimkou dvou vodopádů jsem sjel celý úsek se zrcadlovkou většinou pověšenou na krku a jen při průjezdu peřejemi zabalenou v tašce položené na klíně, aby mi na ni necákalo. Musím říct, že stabilita plavidel i péče průvodců jsou takové, že úsek sjíždějí bez problémů i naprostí neumětelové a začátečníci.

 

Ale zpátky k řece. Křišťálově čistá voda a dostatek slunce má za následek, že kdekoli to proud dovolí, rostou ze dna spousty vodního rostlinstva. Dno řeky tak místy připomíná pečlivě osázené akvárium, kolem břehů rostou stulíky a podivné sítiny s dvoumetrovými listy silnými jako tužka. Působí to zvláštním a hodně exotickým dojmem.

 

Ve vodě i nad ní se dá vidět spousta zajímavých hmyzáků, žijí tu prý endemické druhy měkkýšů, raci a 11 druhů ryb - střevle, mřenky, nějaký místní druh vranky, středomořská parma a pozoroval jsem i plotice a jelce (nemusí to být druhy známé od nás, na jihu Evropy žije spousta druhů kaprovitých ryb, které dále na sever nezasahují).

Jsou tu samozřejmě i pstruzi. Potkat se s nimi je ale problém. Díky členitosti dna a hloubce vody nemají místní potočáci potřebu se vystavovat na obdiv a protože jsem díky soustavnému focení jel spíš na konci celé výpravy, nemohl jsem ani očekávat, že na nějaké kropenaté krasavce postávající někde u břehu narazím. Nemám ale důvod nevěřit, že pstruzi tu opravdu jsou. Dokonce jsem zahlédl i sídlo jakéhosi místního rybářského klubu. Podmínky, za kterých je tu možno rybařit, jsem ale nikde nedohledal.

 

 

Zbytek článku pojmu ve stylu dnes stále populárnějších fotoseriálů. Takže přisedněte ke mně do lodě a jedem…

Ačkoli v místě, kde cesta začíná, jsou břehy ještě ploché a místy i travnaté, stačí ujet jen pár set metrů a koryto řeky se začne zařezávat do skalnatého podloží. Místy se voda rozlévá, místy je tok úzký a hluboký. Oko pstruhařovo by nad tím uronilo slzu (dojetím nad tou krásou, pochopitelně).

A s každým dalším zákrutem jsou skály na březích vyšší a divočejší.

 

Zhruba po hodině dorážíme k soutoku s největším přítokem Zrmanji – řekou Krupa. Soutok je rozlehlá tišina s rozsáhlými porosty sítin. Naše výprava tady odbočí doprava proti proudu Krupy a vyjede asi půl kilometru vzhůru, kde nás zastaví vysoký a členitý skalní stupeň.

 

Necháváme lodě na břehu a vedeni průvodci kličkujeme kamenitou cestičkou dalších několik set metrů. Cílem našeho putování je impozantní vodopád vysoký nějakých šest sedm metrů. Ačkoli většina vody se řítí jedinou průrvou ve skalním bloku, menší prameny tryskají z křoví i na jiných místech a skalnaté hradby.

 

Fascinovaně zírám i na převisy vzniklé nabalováním vápnité usazeniny na všudypřítomnou vegetaci. Mnohasetkilové "záclony" tu visí nad kotlem kypící vody a člověk se jen diví, jak je možné, že ještě nespadly.

 

 

Tady u vodopádu je zastávka, po níž bude následovat otočka, protože cesta ani dál nevede. Kolegové fotí, pár jedinců se koupe, průvodci předvádějí efektní skoky do vody. Mě se po pár fotkách milosrdně vybije akumulátor, přičemž náhradní zůstal v lodi. Proto v klidu svačím a kochám se okolím.

Po cestě zpět k lodím nahlížím do řeky nerozplašené flotilou pestrobarevných plavidel a vyhlížím nějakého toho pstruha. Vidím ale jen malá hejnka něčeho, co bych označil za plotice a jelce, navíc oba druhy ryb se mi zdají být trochu jiné než u nás. Pstruzi budou asi u dna. Je členité a místy jsou tu pěkné jámy hluboké několik metrů.

Nasedáme do lodí, rychle se vracíme na hlavní tok Zrmanji a pádlujeme dolů. Kaňon řeky je nádherný a z nějakého důvodu tu není ani stopa po osídlení – prostě jen holé skály a sporá zeleň bojující o svou trošku vody na slunci, které začíná nemilosrdně pálit.

 

Objíždíme vysoký skalní útes a dostáváme se k vodopádu Veliki Buk. Je to impozantní stupeň, voda tu padá z dobrých deseti metrů, všude visí cáry zeleně pokrývající se vápnitým sintrem a dole vypadá kaňon ještě divočeji. Nádherné místo.

 

Průvodci nás nechávají vystoupit z lodí. Bereme si pádla a barely s věcmi a sestupujeme úzkou cestičkou k úpatí vodopádu. Než se stačím zamyslet, jak budeme stěhovat lodě, skočí jeden z průvodců z vodopádu dolů. Druhý prostě naše nepotopitelná plavidla nahází za ním. A už to jede jako na drátkách – jeden hází, druhý loví kajaky unášené proudem a předává je osádkám, které si zase nastupují a pod vedením třetího z průvodců pokračují v krasojízdě.

 

Kaňon pokračuje, míjíme spoustu krásných míst a pomalu se blížíme k vodáckému vyvrcholení.

 

Čekají nás dva skalní stupně – dvoumetrový a třímetrový. Na dvoumetrovém, kde se sjíždí po silném proudovém jazyku, který ostře zahýbá podle skalní stěny, raději ukládám foťák do barelu. Na třímetrovém vysadím synka i s barelem a skočím si tu parádu sám. Stihnu ještě vyběhnout nahoru a uzmout plavidlo jedné z posádek, která po podobném zážitku netouží a hodlá loď spustit dolů prázdnou. Taková škoda!

Průvodce usměrňující lodě při nájezdu na stupeň na okamžik znejistí, když na něj v rozmezí pár minut najíždí podruhé ten samý chlap, ale pak pochopí, zazubí se na mě a nechá mě, ať si tam dolů spadnu jak umím.

 

Pod vodopády se řeka pomalu zklidňuje. Postupně se objevují první domky, sem tam nějaká kráva či koza a přibývá „volejů“. Evidentně se blíží konec výpravy. Nebe si to myslí taky a aby nám to nebylo líto, fofrem se zatahuje. Vystupujeme z lodí zároveň s prvními dopadajícími kapkami a když v nedalekém domku vracíme věci a převlékáme se do suchého, leje jako z konve a "hromy divo bijů".

 

V úvodu článku jsem psal, že se mi vždycky líbily krasové řeky. Líbí se mi pořád a po tom, co jsem se projel po jedné z nich, možná i víc než předtím. Ani mě nemrzí, že jsem si na Zrmanje nezachytal. Těch pár tečkovaných, které bych možná dokázal popíchat, nebylo nutných k tomu, abych si odnesl mimořádný zážitek. K tomu mi stačila samotná řeka. Čistá, divoká a nespoutaná. Snad se mi povedlo část dojmů, které ve mně zanechala, přenést i na vás, čtenáře. A pokud se mi zase podařilo pár jedinců postrčit směrem k poznání, že rybařina není jen tahání ryb z vody, ale často spíš způsob vnímání věcí, pak tento článek splnil co měl.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey