David zjistil, že lov těchto rybek s klasickým dírkovým prutem není to pravé ořechové a rychle začal používat tradiční ruskou „balalajku“, kterou kdysi dostal od Sergeje Mezenceva. Tenhle plastový prouteček s ocelovou planžetkou na konci je to nejcitlivější zařízení, které si pro zimní rybolov můžete pořídit. Je určen spíš pro lov drobných rybek, ale zato dokáže detekovat záběry, o kterých se s klasickým dírkovým prutem ani nedovíte.

 

Výsledky prý předčily očekávání a tak mi David nabídl, že si mohu tenhle způsob lovu taky vyzkoušet. Ochotně jsem přikývl.

Netoužil jsem ani tak po tom vytahat hromady malých pruhovaných dravčíků, jako vidět zas jednou tenhle miniproutek v akci a udělat si obraz o tom, jak jemné mohou být zimní záběry.

Když jsme dorazili k vodě, byl nádherný zimní den. Obloha byla modrá a na větvích stromů jiskřila námraza.

 

Na řece v takových podmínkách moc záběrů nemívám a tak jsem byl zvědavý, jak budou při chuti okouňata ukrytá někde pod ledem.

K ruskému proutku si David stylově pořídil i ruský vrták, po ruské vodce jsem ale v jeho zavazadle pátral marně. Má holt v té zimní výbavě ještě znatelné rezervy…

Ocel z Uralu se zakousla do českého ledu a kolem mě se rázem objevilo několik tmavých otvorů.

 

Některé byly na volné vodě, ale bylo vidět, že David preferuje hlavně oblasti kolem zatopeného křoví.

Pak došlo na samotný proutek. To, že na konci vlasce bude v duchu nejlepších ruských tradic marmyška, mi bylo předem jasné. Koukal jsem jenom, co přijde na ni.

Jak jsem zjistil, David střídal dvě možnosti – buď plastového aromatizovaného červa od Berkley nebo kousek žížalky. Někdy nastražil i oboje najednou.

 

Došlo na samotný lov. Nechal jsem Davida chytat, díval se a snažil pořídit nějakou tu fotku, protože mi bylo jasné, že tohle je pěkné téma na článek a bylo by škoda nevyužít situace.

První dvě dírky nás nepotěšily. Nevydaly ani šupinu. Zato jsem si všiml, jak David marmyšku vodí. Dalo by se to popsat jedním slovem – pomalu. Občas ji sice vytáhl do sloupce a nechal padat nebo s ní udělal pár prudších pohybů, ale v podstatě jen pro přilákání ryb. Většinu času s marmyškou jemně zachvíval na místě nebo se pomalu pohyboval v prostoru dírky. V obličeji měl soustředěný výraz a tak mi bylo jasné, že záběr rozhodně nebude žádný kopanec do prutu.

 

Během marných pokusů si David dvakrát upravil délku planžetky odstávající od špičky prutu. Její délka má vliv na detekci záběrů asi tak jako výměna špičky při lovu na feeder. Teprve ve třetí dírce jsme dostali záběr. Planžetka s oranžovým očkem na konci se jen maličko ohnula směrem dolů a to bylo celé. Následoval zásek a zdolávání ryby nebo spíš rybičky.

 

Zdolávání se u balalajky provádí rukama – prostě táhnete za vlasec a pokud ryba udělá výpad, který nedokážete zastavit, pouštíte vlasec mezi prsty.

 

Na cívečce v rukojeti proutku je nějakých dvacet třicet metrů silonu a pokud jste šikovní a nemáte moc zmrzlé ruce, zdoláte i celkem slušné ryby. U okounků kolem 15 cm není co řešit, ty prostě vytáhnete do dírky a tam si je seberete do ruky nebo je vyháčkujete peánem přímo ve vodě.

 

Po prvním okounkovi vytáhl David několik dalších a tak jsem postupně nacvakal i několik použitelných fotek mrskajících se ježatců.

 

Pak jsme se vystřídali a tak jsem si mohl vyzkoušet, jaké to je, když se tenoučký proužek oceli na špičce proutku ohýbá, přestože ruka necítí sebemenší kontakt s rybou. Stačí jen lehké cuknutí a hup… už je tam!

 

Jednoduché, prosté a vysoce funkční.

Když záběry ustanou, je třeba najít novou dírku s rybami. Nože vrtáku už zas mají hody...

 

Ve dvou z několika nových dírek opět nacházíme ryby a tak dřepíme nad malými tmavými okénky, za nimiž je tajemný vodní svět, zíráme fascinovaně na jemný koneček prutu a čekáme na to malé nepatrné houpnutí, které nám oznámí, že nástraha se ocitla v tlamě ryby. Pak následuje odložení proutku na led a ručkování po vlasci, dokud se v dírce neobjeví pruhované tělíčko.

 

V jednom případě se v otvoru neukáže jen zdolávaná ryba, ale i pár jejích kolegů z hejna, kteří ji následují až skoro k hladině a občas podniknou marné pokusy o uchvácení sousta, které jejich chycenému soukmenovci visí z koutku tlamy. Koukáme na to s očima plnýma nadšení a málem nad dírkou tlučeme hlavami o sebe.

Krátce na to ryby zase přestanou brát. Přemýšlíme, zda pokračovat v lovu, ale mě se už nechce. Chytil jsem si asi osm rybek, vyzkoušel jsem si, co jen se dalo, viděl, co vidět chtěl a další ryby tahat nemusím.

Rybaření není o tom, kolik člověk popíchá ryb. Ani světlo už není zrovna ideální, protože zimní dny jsou krátké a slunce rychle klesá k obzoru.

 

Končíme tedy rybolov a odcházíme k autu. Oba jsme spokojení. David si na chvilku odskočil od věčného vysedávání před monitorem a já zase viděl další z mnoha podob rybařiny. Právě to bohatství situací a tisíceré proměny mě na ní pořád i po tolika letech přitahují.

 

Text: M. Horáček – Osprey

Foto: autor a HaD