Rozhodl jsem se plout podél levého břehu a vydat se směrem k první zátoce. Drobně pršelo,  voda voněla a plíce plnil příjemně vlhký vzduch. Na jezeře ležel mlžný opar, tmou se rýsovaly obrysy stromů a skal. Je paráda být zase na rybách, nalovit emoce, které zůstanou hluboko pod kůží a užít si fascinaci rybami, kterou někteří z nás mají v genech dost možná ještě z doby před tím, než nás evoluce poslala na souš.

Při zatažené obloze se z mlhy vynořil malý skalní výstupek signalizující začátek zátoky. Pomocí  vesel pomalu proplouvám mezi skalisky porostlými stromy a keři. Z jejich větví naklánějících se nad hladinu stékají  kapky deště. Navázaného poppera se snažím nahazovat co možná nejblíže ke břehu na mělčinu a pak pozvolna stahovat na hloubku.

Nepatrná vlnka za nástrahou prozradila útok ryby. Teď jen zachovat klid a dál jemně popat. Další útok a za popříkem se zavřela hladina. Cítím slabé zacukání. Tuším, že mám na udici okouna, raději nepřisekávám, protože to kvůli jeho jemné tlamce není potřeba. Cívka navijáku několikrát tiše cinkne. Během chvilky se na hladině ukážou temně zelené naježené pruhy, které opět zmizí ve spršce rozvířené vody.

 

Několik posledních trhnutí a držím drsného bojovníka s razítkem na hřbetní ploutvi, který si prohlíží svět velkýma divokýma očima. Odhaduji, že plán „Co nejvíce sežrat a nebýt přitom sežrán!“ plní tenhle exemplář už nejméně osm roků.

 

Vracím rybu do vody, jemné zavíření červenými ploutvičkami, prudké vypružení a krásně stavěný okoun zmizel ve svém živlu.

Pokouším dál své štěstí, ale další záběr už nepřichází. Naliju si horký čaj z termosky, sbalím svých pět švestek a vyrazím vyzvednout parťáka, který se rozhodl, že ze břehu prochytá nedalekou písčitou pláž. Podle dohody budeme dál pokračovat spolu, tedy pokud Jirku v té tmě najdu, protože nad vodou se stále povaluje mlha.

Chytrý kluk je to, když uslyšel motor, rozsvítil čelovku, kterou na mě teď ze tmy bliká. Důvěřuji, ale prověřuji. Ano,  je to kamarád a i místo k nalodění vybral dokonale. Dobře jsem ho vycepoval, holomka, ale byla to makačka…

 

Krátce zhodnotíme situaci, další plecháč příjemně hřejícího čaje a rychle pokračujeme k první ze čtyř zátok, které chceme spolu prolovit ještě během ideálních ranních podmínek, kdy je potravní aktivita ryb největší.

Když doplujeme do zátoky, vše se opakuje jako v té předchozí. Jirka chytí okouna a dalších deset minut zkoušíme štěstí zbytečně, vystřídáme všechny možné barvy, velikosti  a tvary  nástrah, ale výsledek je nulový.

Navrhuji do každé ze zátok jen strčit nos a hned mazat dál, protože čas se krátí. Tahle taktika opravdu funguje, během několika prvních náhozů  přichází okoun. Prochytáme tak všechny námi vybrané zátoky, obloukem se vrátíme a vše jde jako při první návštěvě. Mezitím se rozednilo, přestalo pršet, je stále zataženo a fouká mírný větřík. Plujeme vyzkoušet okouny ke skalám.

Zastavíme u tří za sebou jdoucích skalních výběžků, kde jehličňany kontrastují  s podzimem zbarvenými listnáči. Opatrně se přiblížíme k prvnímu výčnělku a zašití „za bukem“ chceme překvapit nic netušící ryby.

 

Jirka, protože jedno oko nemá a na druhé nevidí, místo aby se mnou proházel postupně jeden výsek za druhým, posílá svého popa s přispěním větru a s pomocí obrovské dávky štěstí až za druhý roh. Je neuvěřitelné, jak proletěl větvemi, vyhnul se šutrům a obloučkem zmizel za skalní stěnou. Nutno dodat, že to bylo neúmyslné. Hod přetáhnul asi o pět metrů a pokud by to  chtěl zapakovat, tak se mu to už nikdy nepodaří.

Výsledek nás rozesmál a já, smířený s tím, že nás čeká záchranná akce na vyproštění popa, se chystám chopit vesel. Jenže Jirka začal navíjet vlasec a v okamžiku kdy chtěl ohlásit, že asi vázne, se najednou špička jeho prutu zlehka  rozklepala. Nic jsme neviděli, pouze nám bylo jasné, že na druhém konci udice je ryba.Čekám, co se bude dít a nestačím se divit. Špička prutu dál brnká, ryba vyrazila na volnou vodu, vlasec se uvolnil a sklouznul  z kamene. Jirka zatím začal rybu přitahovat k lodi. Na podzim je voda už čistější a tak to, co vidíme, je parádní. Na popa se chytil okoun přes třicet centimetrů a za ním z temné hloubky vyrazilo snad dvacet dalších nádherných velkých okounů,  velikostně mezi dvaceti pěti až třiceti pěti centimetry! Jejich jediným cílem bylo vzít bráškovi jeho kořist.

Voda kolem nebohého okouna s popperem v tlamce vřela. Bylo to jako ve filmu o rybách v oceánech. Všude, kam jsme se podívali, byly ty nejkrásnější ryby na světě a z hloubky vyrážely stále další a další. Chovaly se jako blázni v pruhovaných pyžamech,  srdce mi bušilo vzrušením a hned jsem do té vřavy hodil smáčka. Někteří okouni smáčka zaregistrovali, ale vůbec o něj neměli zájem, zajímalo je pouze jen a jen to sousto v tlamce jejich brášky.

Musel jsem se smát, jak se jeden nešťastný pruhatec  zoufale snaží zbavit kaloricky nulově hodnotné nástrahy a druzí můžou vypustit duši, aby mu ji mohli ukrást. A tak se nevyhnutelně stalo, co se stát muselo.

Jeden z  těch pruhovaných dobráků uvízl na druhém trojháčku, za chvilku se setřepal, ale to už byl ve frontě další adept a na popperu opět viseli dva okouni.

 

Do toho mumraje Jirka kvílí, ať to rychle vyfotím. Zahodím prut, sápu se do bundy pro foťák, udělám snímek a vzápětí se jeden z oběšenců osvobozuje z háčku. Tak tomu říkám o fous!

Jirka propustil i druhého smolaře a loudí na mě, abych mu fotku ukázal. Moc mi nevěří, přeci jen byla to chvilka. Když jsem mu snímek dvojčat na displeji ukázal, zazubil se jako neandrtálec, kterému právě spadl do jámy mamut.

 

Čas plynul nenápadně, ale o to rychleji, vítr rostrhal mraky, ze kterých začalo vykukovat slunce. O slovo se přilásil prázdný žaludek a tělo se po sedmi hodinách vysedávání a stálého odhazování nástrah domáhalo odpočinku. Přirazili jsme ke kamenitému břehu plného říčního písku, kde se v mělkých loužích proháněly drobné rybky. Vyloďuji své ztuhlé tělo a cítím se jako tenisák na konci Wimbledonu.

Uvelebil  jsem se na kmeni  vyvráceného stromu a při spořádávání proviantu jsem pozoroval přírodu kolem. Všiml jsem si, kolik pluje vodou PET lahví. Kdyby se tak najednou proměnily  na loďky vyřezané z kůry, to by byla pohádková flotila.

 

Po siestě zvedáme kotvy a vydáváme se objevovat další krásy údolní nádrže. Doteď jsme se pohybovali na místech nám již důvěrně známých.

Míjíme skalní masiv,  kde jsme chytali naposled. Mám na něj asi dva měsíce starou vzpomínku, to mě zde překvapilo záběrem na smáčka na dvanáctigramovém prutu, sumčí mimčo. No, i tak ho bylo dost!

 

Na připravených udicích nacháváme pracovat zatím úspěšné poppery, ale po okounech jako by se slehla zem. S přibývajícím časem se na scénu dostávají boleni, prozrazující se hlučným lovem při hladině. Dlouho se nám nedaří žádného přimět k záběru, teprve až když jsme začali vodit nástrahu opravdu velmi agresivně, se za mými zády ozvalo třísknutí a Jirkův naviják začal cvrčet.  Na hladině se objevilo stříbrné tělo s tmavým hřbetem a velkou hladovou hubou.

 

Bolen je v dobré kondici, dostává propustku a než zmizí kdesi pod naší lodí, uštědří mému foťáku spršku kapek na rozloučenou.

 

Začíná se šeřit, mraky se zase zatáhly a my už musíme otočit kormidlo směrem k  domovu.

Těším se, až si prohlédnu fotky na monitoru. Ony budou s časem zrát jako víno, budou stále lepší a lepší a stanou se  tou nejtvrdší měnou, která bude vůči jakýmkoliv číslům imunní. Připomenou mi  tu atmosféru a já znovu ucítím každé komáří štípnutí, mokro v botách, jak tenkrát voněl vzduch a třeba i  to, jak to všechno rychle utíká.....

 

Text i foto: Tomáš Stegmüller - Neutron