Nevím proč. Vždyť to všechno bylo ve slušně vybavené chatě každý rok připravené na svém místě. Asi to byl tenkrát nějaký mnou nepochopený rodinný rituál. Vlastně to dávalo smysl. Vzpomínám, že rodiče tenkrát kolem zavazadel slušně tančili a to je, uznejte, nedílná součást každého rituálu.

 

Jela celá naše rodina, což jsem byl já, můj bratr Jan, který byl o dva roky starší a rodiče. Bylo asi deset hodin a my jsme měli vše připraveno k odjezdu. Cesta netrvala příliš dlouho, navzdory tomu, že jsem si i já musel na krajnici u silnice odbýt svůj každoroční rituál, týkající se nedobrovolného vyprazdňování obsahu mého dětského žaludku.

Dodnes s láskou vzpomínám na naši šedou Škodu 120 a zápach benzínu linoucí se po celém autě. Asi za hodinu a půl jsme dorazili na místo. Bylo tam krásně jako vždycky. Možná i krásněji než dřív, protože jsem začal vnímat věci, které jsem dřív neviděl. Všude kolem spousty chatek, uprostřed tenisové kurty, kousek níž vedl železniční přejezd a za ním byla krásná dlouhá řeka Sázava posetá desítkami rybářských pramiček, na kterých seděli rybáři s pruty opřenými o dřevěné lavice, které byly nedílnou součástí každé loďky a poklidně sledovali splávky ležící na hladině. Chyběli už jen bratři Nedvědové se skupinou Brontosauři, sedící kolem kouřícího táborového ohně. Taková to tenkrát byla romantika.

 

Než rodiče stihli vynosit tašky a kufry do chatek, seznamovali jsme se s bráchou s břehem řeky, na kterém sedělo několik rybářů. Tenkrát byla voda ještě čistá, dokonce bylo vidět několik metrů od břehu dno, nad kterým plavala hejna potěru a když jsme se koupávali, nejednou jsme vylovili škebli. I na tuhle čistou vodu dodnes vzpomínám, protože dnes je všemu jinak. Kdo jezdí v letních měsících na Sázavu, jistě mi dá za pravdu.

To už jsme ale měli v patách rodiče, od kterých jsme dostali dostatečně dlouhý, velice srozumitelný a na zadku pocítitelný výklad, kam smíme chodit v jejich nepřítomnosti.  Najednou se na nás otočil jeden z rybářů a pozdravil otce větou: „Ty vole, nazdáár!“  a vzápětí dodal: „Pardon, mladá paní…“, to když si všiml mámy.

I já pochopil, že to nebyl běžný pozdrav ze slušnosti, kterým se normálně zdraví, ale přátelský a to znamenalo, že dotyčného můj otec velice dobře zná. Nakonec se ukázalo, že táta zná většinu lidí kolem a já si uvědomil, že je znám taky. Byli to přece kolegové od něj z práce.

Po dlouhém vítání jsme se šli všichni ubytovat. V mé nezkrotné dětské zvídavosti mě mezitím napadlo, že se zeptám otce, jestli tady budu moci chytat i já. Otec mi opověděl, že zde je potřeba povolení, ale jeho známí a kamarádi nám určitě pruty na chvíli půjčí. Ani nevíte, jak jsem byl rád. Když se začalo stmívat, viděl jsem rybáře, jak jdou dolů k řece.

 

Dalo mi hodně námahy přemluvit tátu, abychom šli k vodě taky. O to těžší byla celá akce, když se musel nedobrovolně zvednout od kvalitní zábavy u stolu plného všemožných pochutin, čerstvého piva ze skleněného džbánu a dobře vychlazeného bílého vína při vyprávění zábavných historek ze života v náruči své drahé ženy, mé ještě dražší matičky.  Nakonec souhlasil a tak jsme se vydali cestou klikatou dlouhou, krájejíce krok za krokem po vzoru dnešní úspěšné hudební skupiny Chinaski při její cestě do Vrchlabí.

Za chvilku jsme byli u řeky. Díval jsem se na rybáře, jak si chystají návnady, pruty a další nezbytnou výbavu každého v té době moderního lovce ryb. Tenkrát se mi tolik věcí zdálo naprosto zbytečných, ale nic jsem neříkal. Když si uvědomím, co všechno dnes tahám k vodě já při plavačkových závodech, tak tenkrát neměli vlastně nic. I tak byli šťastni.

Bylo krásně ticho, jen někdy jsem zaslechl, jak si cvrčci zpívají svoji noční píseň. Náhle jeden z rybářů vstal a prudce zvedl prut nahoru. Když jsem se v udivení a nechápaje ptal otce, co se to stalo, řekl mi, že ryba zabrala a rybář ji zasekl. Prut měl uhnutý a bylo vidět, že na druhém konci něco je. Já jsem si myslel, že třeba zasekl nějakou větev, ale nechal jsem se zmýlit. Byla to opravdu ryba. Velká. A bojovala.

Občas se na hladině udělal obrovský vír a voda se rozstříkla na všechny strany, když ryba plácla ocasní ploutví o hladinu noční řeky. Bylo slyšet i naviják, jak rozehrává známou píseň, u které nikdo předem nezná slova. Boj byl dlouhý, možná právě proto, že na vodu svítil jen měsíc a vlastně nebylo pořádně vidět, kde se ryba snaží zbavit té kovové věci ve své tlamě a kudy se pokouší utéct před neznámou silou vlekoucí ji na břeh.

Najednou se rybář sehnul pro něco na zem. Podběrák našel okamžitě, snad proto, že od dětství pokládal tuto pro obyvatele vodní říše osudnou síť vedle své levé ruky, aby byl vždy připraven na možnou akci.

 

Prut držel v pravé ruce, podběrák v levé, najednou to zašplouchalo a ryba byla v podběráku. Byla vážně obrovská. Tělo dlouhé, válcovité jako stará parní lokomotiva, pokryté krásnými tmavými šupinami. Měla obrovskou tlamu. Tenkrát jsem ještě neznal ryby, snad jen „bělice“ z krchlebského rybníčku, kde jsem tak nazýval všechny malé rybky. Zeptal jsem se rybáře, co to vlastně chytil. Odpovědí mi bylo, že tenhle krasavec je amur. Nepamatuji si to přesně, ale vím, že měřil něco okolo osmdesáti centimetrů.

Pro mě to byl samozřejmě obr, golem, gigant, příšera z jezera Loch Ness - snad proto, že byl jen o kousek kratší než já.

 

Rybář vzal amura a řekl mi: „Na Jakube, vezmi ho a odnes ho do chaty a nezapomeň říct, že jsi ho chytil ty“.

Rybu jsem opatrně vzal do obou rukou a nesl ji jako tu největší vzácnost. Však jsem na to byl taky patřičně hrdý, že mohu právě já nést tuhle záhadu místní řeky, kterou zatím mělo možnost spatřit jen pár vyvolených místních rybářů při ranním oparu, který se vznášel nad řekou.

Zanedlouho jsem dorazil do chaty. Všichni se na mě dívali, co to nesu a já odpověděl: „To nepoznáte ani amura? Prý ho máte dát do nějaké vody.“

Ptali se, kdo ho chytil a já odpověděl: „No přece já, kdo jiný“.

Bylo na nich vidět, že mi ani za mák nevěří, ale mně to vůbec nevadilo. Když jsem se chtěl vrátit k vodě, mamka mi řekla, že už to dnes stačilo, ať si jdu lehnout. Moc se mi nechtělo, protože můj bratr Honza tam ještě zůstal. Nakonec jsem ale šel. Věděl jsem, že to rozhodně nebude můj jediný rybářský zážitek…

 

Za léta co rybařím, jsem pak skutečně prožil spousty krásných chvil u vody i mimo ni. O tom ale zase příště v některé z dalších rybářských vyprávění.

 

Text: Jakub Kemr - JKemr

Foto: autor a Osprey