Dokonce si myslím, že jsem se naučil dělat to docela obstojně, ale s postupem let si začínám uvědomovat, že zimní rybolov nejsou jen veselé šibřinky lidiček s pruty, ale také něco, co má určitý dopad na rybí společenstvo řeky. Nevím sice přesně jaký, ale vysloveně pozitivní rozhodně není. Proto jsem se rozhodl napsat tento článek, který v trochu odlišné verzi a s jiným fotografickým doprovodem nedávno vyšel i v jednom časopise.

 

 

Za ta léta, co si hraju na rybářského publicistu, jsem článků o zimním rybolovu napsal poměrně dost a obsahově jsou velmi jednotvárné. Návod na to, jak si v zimě zachytat je totiž opravdu dost jednoduchý:

Najděte si úsek, kde ryby zimují, sestavte jemný cajk – nejlépe na plavanou či feeder a chcete-li vnadit, připravte si trochu tmavého (nejlépe ploticového) krmení s hrstí soli. Nástrahy stačí klasické – rohlík, červi, hnojáček a pro tlouště cokoli z měkkých rychle se louhujících mas. Dál už se jen dobře oblečte i obujte, nezapomeňte na termosku s čajem (procentuální podíl rumu ponechám na osobním uvážení každého jednotlivce) a hurá na ně.

 

Vzato kolem a kolem, je vážně divné, že jsem za život dokázal popsat o zimním chytání už tolik stránek. Ale nebojte se, dokážu to zas:-))

Poslední roky mě totiž trápí, že to zimní chytání nějak není co bývalo. Na to, abych si zachytal jako kdysi, musím daleko víc hledat, přemýšlet, a cestovat. Ryby nachytám, což o to, ale snad nikdy není úbytek původních říčních ryb a devastace rybích společenstev na mnoha úsecích řek vidět tolik, jako právě v zimním období.

A tak poslední dobou stále častěji řeším, co vlastně u té vody chci. Před lety jsem byl hrdý na počty ryb, které jsem nachytal, měřil jsem každý lepší kousek a štěstí, že tenkrát nebyly digitální fotoaparáty, protože jinak bych ještě polovinu svých úlovků vyválel na břehu kvůli pár nepříliš kvalitním snímkům. Dnes přesně toto dělá spousta lidí a ačkoli mě to neplní žádným nadšením, nemůžu jim to mít za zlé, když jsem léta dělal totéž.

S rozvojem plavané a feederu se počet zájemců o zimní rybolov rychle navyšuje

 

Je pravda, že stále chodím k vodě, chytám a dokonce i fotím, ale za roky strávené u vody jsem se naučil vnímat ryby a rybařinu trochu jiným způsobem než většina ostatních. Už pro mě není tak důležité, kolik toho nachytám, spíš jsem rád, když se u vody ujistím, že v ní stále plavou krásné velké ryby, které dokážu najít a časem třeba i ulovit. Úlovek je stále důležitý, jinak by stačilo chodit kolem vody s rukama v kapsách.  Snažím se ale, aby těch úlovků nebylo nějak zvlášť moc. Když tam ty ryby jsou a vy víte, že tam jsou, možná je neulovíte dnes nebo zítra, ale nakonec ten den přijde.

Téměř půlmetrová ostroretka byla zlatým hřebem jedné z loňských lednových vycházek

 

Horší je, když máte lovit v místech, kde si nejste jisti, že tam vůbec něco zajímavého plave a často se opakovanými vycházkami ujišťujete, že tam opravdu téměř nic není. Pak mi nebývá smutno proto, že jsem nic neulovil, ale proto, že si mnohdy pamatuji, jaké to tu bývalo v často i ne příliš vzdálené minulosti.

Na spoustě míst, kde jsem lovil před dvaceti lety ryb opravdu výrazně ubylo, některá zimoviště zcela zanikla a jiná hostí jen rybky, které je mi líto vůbec tahat z vody. Jinde ryby sice stále ještě jsou, ale chovají se jinak a je daleko těžší je najít i chytit.

Velký tloušť - hlavní cíl lednových a únorových vycházek

 

Důvodů, proč tomu tak je, je spousta. Klidně se na některé podíváme. I když se nejedná o výsledky žádného vědeckého výzkumu, ale mých soukromých pozorování, na „svých“ vodách se za ně klidně budu hádat.

V první řadě se změnil průtokový režim řeky, zejména významně vzrostla frekvence povodní. Za posledních 15 let zažila naše řeka dvě dvacetileté a jednu pětisetletou vodu, přičemž množství menších povodní je rovněž nadprůměrné. Je obdivuhodné, jak se s tím vším dokázala většina dospělých exemplářů původních říčních ryb vypořádat. Bohužel to ale neplatí o jejich potěru a mladších kusech. Masy drobných rybek pravidelně končí v zaplavených polích, stokách plných hnijící vody ze zaplavených luk a podobně.

Spousta rybí omladiny se také zadusí kalem nebo uhyne hlady (malá ryba nemůže hladovět tak dlouho jako velká), případně je voda odnese kdoví kam. V populacích tloušťů, podouství a dalších ryb tak chybějí celé ročníky nebo jsou zastoupeny jednotlivými kusy.

Zaschlý potěr na louce kousek od řeky - léto 2009

 

Dalším problémem je nárůst počtu predátorů. Pamatuji se, jak jsem byl nadšený, když jsem před lety tu a tam viděl vydří stopy. I několikačlenné skupinky kormoránů jsem pozoroval se zájmem a potěšením. Pak byla během několika let řeka najednou doslova rozparcelovaná na jednotlivá vydří teritoria a místy se v zimě stromy doslova černaly masou ptačích těl.  Rybí zimoviště se stala pouhým zdrojem potravy pro hladové krky, které tu prostě dřív nebyly. A protože ryby z vody mizí rychle, ale rostou pomalu, smrskla se obsádka některých úseků na pětinu až desetinu někdejších stavů. Připouštím, že někde je to lepší – ale na jak dlouho?

Takovíhle cejnci postávali před patnácti až dvaceti lety v každém očku podél břehů, dnes je nacházím jen na omezeném počtu hlubších míst

 

Kromě toho, že hejna ryb prořídla, změnilo se i jejich chování. Velice úspěšnou taktikou predátorů je hnát ryby proti břehu a ve chvíli, kdy se pokusí otočit, má dravec šanci je popadnout do čelistí či zobáku. Během několika let se velká část ryb naučila vyhýbat pobřežním oblastem. Zimují na volné vodě v rýhách na středu řečiště. Tahle strategie jim dává podstatně větší šanci vymanévrovat útočící dravce a dožít se jara, kdy tlak predátorů poleví – kormoráni odletí na sever a vydrám rozmrznou chovné rybníky.

Kdysi vydry nechávaly u vody válet kusy ryb, často i celé trupy, dnes po nich zbývá jen toto - v řece je málo ryb i pro ně (pozůstatky cca půlmetrového tlouště)

 

No a konečně – bez viny nejsou ani sami rybáři. Spousta z nich zjistila, že s prvními mrazíky sezóna nekončí a tak už u vody není v zimě tak pusto a prázdno. Protože zimní rybolov není až taková věda, většina těch, kteří dorazí k vodě a nejsou úplné lamy, si nakonec zachytá. A pak je otázka, co na to zimující ryby. Možná to zní až divně, ale některé druhy jsou v zimě daleko zranitelnější než v létě. Koncentrují se na zimovištích a hospodaří se zásobami energie, které jim musí vydržet až do jara, přičemž jejich obnova je ve studené vodě obtížná.

Znám v okolí svého bydliště jen asi čtyři místa, kam se na zimu stahují velcí jeseni

 

To, že na mnoha rybích zimovištích dochází v podstatě k likvidaci zimujících hejn stažených z rozlehlých oblastí řeky, se ví dávno. Mediálně proslulé jsou zejména případy devastace hejn zazimovaných parem, ale týká se to i jiných druhů. Mírně řídnoucí řady českých masařů ochotných pytlovat ve velkém bílou rybu (kapra a dravců se to rozhodně netýká) jsou pak doplňovány z míst, kde bych to ani nečekal. Nedávno jsem například potkal u vody usměvavého Vietnamce, který s úsměvem a pílí svému plemeni vlastní tahal na jednom zimovišti rybu za rybou, živé si je zahrabával do sněhu a když jsem ho donutil úlovek aspoň zabít, pravil, že jsou to přece jen „bělise“.

Pokud zimující ryby skončí v rybím salátu nebo jsou jinak kuchyňsky zpracovány, prostě z řeky zmizí. Dobře vyhraněné zimoviště na malé řece dokáže bez potíží vyplundrovat jeden člověk a náhrada za to, co bylo odneseno, poroste pravděpodobně několik let.

Pro ryby je dnes lepší, pokud mohou zimovat relativně rozptýleny v širším a hůře "čitelném" toku

 

V případě, že jsou ryby po ulovení vráceny vodě, je otázkou, jak moc jsou právě přestátým zážitkem poznamenány. Dopady, které může mít ulovení na zimující rybu, jsou v zásadě dva. První je nepopiratelný – ryba bude příště daleko opatrnější vůči neznámým soustům a obtížněji ulovitelná. V minulosti jsem některá místa navštěvoval během zimy opakovaně a prakticky si nevzpomínám, že bych některou z větších vzájemně odlišitelných ryb chytil opakovaně. Zároveň bylo vidět, jak velký vliv má po určité době změna nástrahy a způsobu lovu.

To, že jsou ochytané ryby opatrnější, mi až tak nevadí – psal jsem, že pro mě je hlavní, aby v řece byly. Opatrná ryba dokonce v řece vydrží déle, protože se zužuje okruh těch, kdo ji jsou schopni opětovně ulovit.

Tohle je jedna z ryb, kterou bych velmi rád potkal znovu - pokud ještě žije, do 60 cm jí už moc chybět nebude...

 

Silně prochytávané úseky ale do značné míry ztrácí svůj půvab. Příkladem může být pár set metrů řeky kousek od města, kde kdysi zimovali nádherní tloušti (možná ještě zimují). Když jsem ho objevil, během prvních dvou vycházek jme tu s kamarádem vytahali desítky ryb, převážně mezi 40 – 45 cm. Pak jsem tam vzal dalšího kamaráda, následně jsme se tu sešli asi čtyři, kamarádi se pochlubili dalším kamarádům a… dneska už tam nechodím. Budiž to všem přáno, zas tak moc mě to netrápí, prostě jen chytám jinde. Ani si nemůžu jakékoli místo nárokovat a právo zachytat si má každý z nás. Jenom prostor, kam mě ještě baví vyrážet za rybami, se rok od roku zmenšuje...

 

Druhý problém související se zimním lovem ryb je závažnější než to, že se naučí dávat si pozor. Jde o to, jak ryba snáší manipulaci při ulovení – ztráta sil během zdolávání na slabém vlasci, prohřátí v rukou rybáře, prochladnutí nebo dokonce spálení ochranné slizové vrstvy na zmrzlé zemi či sněhu, to vše jsou poměrně velké zásahy do rovnováhy uvnitř organismu, který „pracuje v útlumovém režimu“, aby dokázal přečkat chladné období provázené nedostatkem potravy.

Jedno cvaknutí a fofrem zpátky - tuhle kilovou podoustev bych rád viděl i za rok

 

Většina rybářů vše odbyde slovy „vrácena vodě“ nebo „plave dál“. Ale nejde o to, zda puštěná ryba přežije následující den nebo týden. Musí přežít až do jara a nejlépe ještě několik dalších let. Přitom každé jaro, když poprvé stoupne voda při tání sněhu, vidím proud řeky unášet těla ryb, z nichž některé ještě žijí. Dokázaly přečkat někde v hloubce celou zimu, ale už nemají sílu čelit jarní povodni. Říkáte, že o ničem takovém nevíte? Je to každoročně běžný jev a někdy takových chuděrek převalujících se v proudu potkám začátkem března za vycházku i několik.

Loni vyšlo "období plujících mrtvol" zhruba na 12. - 18. březen, ale mění se to podle charakteru zimy

 

Můžete namítnout i to, že k tomu docházelo vždycky. Budete mít samozřejmě pravdu, ale jen částečně. V případě zimoviště v nějaké jámě na regulovaném úseku řeky (a takových je dnes nemálo) čelí ryby co chvíli návštěvám predátorů (vydra navštěvuje slibná místa denně či obden a kormoráni tam mohou být v podstatě nonstop) a přitom se před nimi nemají kam schovat. K tomu si je ještě občas někdo povodí na udici, požmoulá v rukou a vyválí ve sněhu. Je otázka, jak jsou na tom se silami ve chvíli, kdy se řeka rozvodní po jarním tání. Může se stát, že příští zimu je tam prostě nenajdete. Možná si pak položíte otázku, co se s nimi stalo. Hodně lidí v takové chvíli pokrčí rameny a jde chytat jinam.

Moderní člověk často vidí v rybách jen objekt své zábavy, ale ve skutečnosti jsou to živá a zranitelní stvoření, která žjí v skrytu pod hladinou své životy, rodí se, přežívají i umírají. A hranice mezi přežíváním a smrtí často bývá velice tenká. Rybníkáři by mohli vyprávět, jaké následky má skutečnost, že něco během zimy prostě jen párkrát „zvedne“ zimující kapry.

 

A ještě jednou věcí může rybář zimující ryby poškozovat. Dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomil. Zdoláváním a pouštěním zimujících ryb člověk doslova „připravuje“ příští oběti teplokrevným dravcům, kteří denně potřebují svých několik set gramů masa. Zdolaná ryba regeneruje své síly poměrně dlouho, v chladné vodě možná i hodiny. Kdysi jsem chytil na slabé plavačkové náčiní asi tříkilového říčního kapra a tvrdě s ním bojoval asi půl hodiny. Pustil jsem ho a shodou náhod asi hodinu poté znovu zabral synovi. Někdo to může brát jako důkaz toho, že rybám ulovení vlastně nevadí, ale uvědomte si, že ve vodním světě se žrát prostě musí. Dokonce i okoun nastražený celý den na bójce se může pokusit lovit, zvláště, když týden před tím nepozřel jediné sousto. A šetrně puštěná ryba začne v normálních podmínkách "fungovat" poměrně rychle.

Ale vraťme se k tomu kaprovi. Poté, co ho zasekl synek, skoro nebojoval a do dvou minut byl na břehu, kde jsme zjistili, že se jedná o můj nedávný úlovek.

Tato historka se odehrála v červnu. V zimě jsou všechny pochody v rybím těle pomalejší. Schopnost ryby unikat dravcům je tedy na nějakou dobu výrazně omezena. Že to může hrát významnou roli, o tom jsem se přesvědčil sám.

Když to napíšu hodně tvrdě, podílel jsem se, ač nechtěně, významnou měrou na devastaci jednoho rybího zimoviště. Roky jsem ten krátký úsek řeky znal jako vynikající zimní loviště a jednu zimu se tam nahromadila spousta krásných tloušťů, jesenů, cejnů, plotic, ostroretek a podouství. Lovil jsem tam nejen já, ale i několik dalších rybářů a bohužel také dvojice odrůstajících vydřích mláďat.

Pozdě, příliš pozdě mi došlo, že kdykoli si tu zachytám, ani ne hodinu po mě nastupují další lovci, tentokrát chlupatí a ryby, které v ledové vodě pomalu ještě ani „nerozdýchaly“ pobyt na mém prutu, musejí čelit jejich útokům. Ostatní kolegové se podobnými úvahami nejspíš ani netrápili, prostě jen chytali a jak ubývalo záběrů, postupně sem přestávali chodit. Jen hromádky velikých stříbrných šupin na břehu přibývaly a než s příchodem jara vydry zmizely neznámo kam, byly jich všude kolem desítky. Příští zimu jsem na onom místě neulovil jediného jesena ani cejna velkého a pouze jedinou ostroretku. Následující roky i samy vydry toto místo navštěvovaly jen okrajově – prostě nebylo proč.

Pro fotky jako je tato jsem musel dva roky chodit jinam...

 

V současnosti se situace mírně lepší a při poslední návštěvě jsem tu chytil několik pěkných ryb různých druhů. Místo jako takové nezaniklo a dál je schopné poskytnout rybám zimní azyl. Já teď řeším, jak se mám k němu do budoucna chovat. Znám ho, vím jak funguje, vážím si každé ryby, která tu plave a byl bych rád, aby jich tu bylo tolik, co kdysi. Jenže jsem asi jediný, kdo si s tím láme hlavu.

 

Vzpomínám si také, jak jsme jednou s kolegy objevili zimoviště parem. Ty jsou u nás dost vzácné, v předchozích letech na onom fleku nezimovaly a od té doby jsem je tu také neviděl. Ale jednu zimu se na tom místě objevily desítky krásných ryb. Nedalo nám to a povzbuzeni úspěchem kamaráda, který si jich všiml jako první, jsme zkusili, zda budou brát. S první zaseknutou (nebo podseknutou) rybou se mi za zády začala hromadit skupinka zvědvců, které dominovali dva starší pánové. Parma bojovala a ti dva od spekulací, cože to asi vodím, během dvaceti vteřin přešli na problematiku rybích salátů a dalšího využití šupinatých pokladů řeky. Tenkrát jsem dělal, co jsem mohl, aby mi ryba spadla a mé přání bylo vyslyšeno. Pak jsem nahodil prut bez nástrahy a počkal až všichni vypadnou. Nějak jsme ten den dochytali a víckrát tam nikdo z nás nešel. Jen občas, když jsme procházeli kolem, koukli jsme se do vody, zda uvidíme záblesk zlatého těla...

Většina parem tu vydržela až do jarního tání, ale příští rok se tu neukázaly.

 

 

Nevím, možná jsem přecitlivělý, možná mám ryby prostě jen rád a protože jsem v minulosti choval nějaké to zvíře, vím, že se s ním musí zacházet v určitých mezích. Platí to i pro zacházení s rybami.

Momentálně řeky v mém okolí procházejí krizí. Nemusí to být na věky. Příroda se nakonec z většiny průšvihů vyhrabe, ale zpravidla to jde ztuha a trvá dlouho – moc dlouho pro moderního člověka, který chce všechno hned. Ani ta vydra, které jsem tu možná zdánlivě „nasadil psí hlavu“ by nebyla takový problém – kdyby ovšem ryby jako kdysi zimovaly v hlubokých tůních a zákrutech s podemletými břehy a korunami stromů napadanými do vody. Tam jim stačí ujet pár metrů a vydra je na ně krátká. Kolik takových míst ale dnes najdete?

Navíc dnes není hlavním predátorem devastujícím rybí populace našich řek urousaná „hydromačka“, ale zimující kormoráni. Těm se ještě budu v nějakém dalším článku věnovat speciálně.

 

A cože jsem to vlastně chtěl v předchozích odstavcích říct? Nechci nikomu vymlouvat lov v zimě nebo ostatní kolegy v něčem omezovat. Jde mi jde o to, že návodů, jak tahat ryby z vody, jsou dneska k dispozici tisíce, ale nad tím, jak udržet zdravou a početnou obsádku revírů, jejíž jádro by tvořily původní druhy ryb, si lámou hlavu mnozí a nikdo žádný zázračný návod nezná.

Jako rybáři můžete udělat jediné. Pokud máte zimní rybolov rádi a chcete každoročně lovit pěkné ryby, pokuste se udělat maximum pro to, abyste zamezili zbytečným ztrátám. Na prvním místě je manipulace s úlovkem – ideální je zbavit rybu háčku ještě ve vodě. Proto i většina mých snímků zachycuje ryby přímo v jejich živlu. Pobyt v ruce i na souši je třeba omezit na minimum, kontakt se sněhem či ledem je vysloveně nežádoucí.

Takhle zaseklou rybu odháčkujete, aniž byste na ni museli sáhnout

 

Všimněte si, že tato pravidla si velmi rychle osvojili mnozí majitelé komerčních vod, kde se provozuje lov duháků a sivenů na dírkách – obvykle je to tak, že rybu, která nebyla odháčkována ve vodě přímo v dírce, si je rybář povinen ponechat. Než vlastníci duhákodromů dospěli k tomuto pohledu na věc, bývalo běžné, že po roztátí ledu plavaly na hladině desítky nebo i stovky ryb „sportovně“ vrácených vodě.

Kromě šetrnější manipulace stojí za úvahu, zda některé ryby vůbec lovit. Vyhýbám se například úsekům s výskytem salmonidů, protože potočák i lipan se sice dají v zimě bez potíží chytit i na obyčejný rohlík, ale připadá mi to dost neetické vůči rybám, jejichž stavy rok od roku povážlivě klesají.

Podobně se snažím zbytečně neprochytávat lokality s hojným výskytem tlouštího dorostu. Dvaceticentimetroví tlouštíci jsou neuvěřitelně hltaví a při vší snaze se jim člověk stoprocentně stejně vyhnout nedokáže a chytí jich i tak dost, takže proč je ještě vyhledávat? Raději strávím víc času na místě skýtajícím naději na pěknou rybu.

V poslední době se také snažím nechytat v době silných oblev, kdy voda prudce stoupne a ryby mají co dělat, aby to ustály. V očkách podél krajů se nějaká ta ryba sice uhonit dá, ale přijde mi to vůči nim v danou chvíli nefér.

Za normálního stavu vody ryba stres spojený s ulovením "rozdýchá" mnohem snadněji

 

Své postoje nikomu nevnucuji, spíš je uvádím proto, že spoustu lidí nenapadlo o podobných věcech ani přemýšlet. Tak jako tak nebudu u vody za nikým stát a kontrolovat ho, jak chytá. To si musí vyřešit každý sám se sebou.

 

Pokud jste čekali nějaký podnětný návod, jak v zimě zachytat víc a snadněji, můžete se cítit zklamáni. Přesto jste ho ale dostali – ne návod na krátkodobý pomíjivý úspěch, ale pár úvah o tom, jak možná vrátit naše vody o pár kroků blíž k oněm časům, kdy bylo líp. Pokud se u většiny našich rybářů postupem času podaří změnit jejich vztah k rybám nebo pohled na rybařinu jako takovou, možná se to projeví tím, že si lépe zachytáme v dalších sezónách.

Na ryby nepotřebujete superkvalitní náčiní, vnadicí směsi s tajnými recepturami a kdoví co ještě. Naprosto nejdůležitější je voda s rybami. Pokud ji nemáte, je zbytečné řešit cokoli dalšího. Jestliže naopak máte možnost chytat na dobře zarybněném revíru, stačí vám pár kousků cajku, schopnost vnímat věci kolem, srdce rybáře a zdravý rozum. A platí to nejen v zimě.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey