Vyhledávání

Vyhledávání

Chytej.cz Atlas ryb Základy ichtyologie

Základy ichtyologie

Podrobné informace o ichtyologii zde >>>

Už podle názvu je ichtyologie věda o rybách. Ryby ale mohou být předmětem zájmu mnoha dalších vědních oborů – obecné biologie, systematické biologie, anatomie, fyziologie, embryologie, parazitologie, ekologie (tady si neodpustím uštěpačnou poznámku, že dnes málokdo ví, co vlastně ekologie zkoumá) a jiných.
Ryzí ichtyologie řeší otázky specifické pro rybí říši a samozřejmě je úzce propojena nejen se jmenovanými, ale i dalšími vědními obory. My se v této krátké exkurzi budeme věnovat vysloveným základům, včetně tak jednoduchých věcí, že si je člověk může vyzkoušet sám a stát se samozvaným vědcem – amatérem (já v tomto ohledu nejsem nic jiného :-) ). Odborníci nechť mi veškerá zjednodušení prominou. Tento text má ryze popularizační charakter a v žádném případě se nejedná o studijní či vědecký materiál.

 

Za naprosté ichtyologické základy jsem si dovolil považovat některé prvky či postupy umožňující spolehlivé určení ryb, zjištění věku a zpětný výpočet růstu ryby,  odhady početnosti, mortality, biomasy a produkce nebo otázku věkového složení populace.
Člověk, který se v této problematice alespoň trochu orientuje, snáze pochopí, jak reálně vypadá i jak se mění obsádka různých typů vod nebo i to, jak velký dopad má vsazování některých druhů ryb, sportovní rybolov neb třeba tlak predátorů.

 

 

Určování ryb

Otázka, zda poznáte naše ryby, by mohla některé zkušenější rybáře i urazit. Jenže ve skutečnosti je určení některých konkrétních exemplářů obtížné a to z mnoha důvodů - například těch níže uvedených:

1) Rozdíly mezi některými druhy jsou minimální a spolehlivé rozlišení je možné až ná základě biochemických nebo genetických analýz (příkladem je nedávné zjištění, že u nás žijí víc než tři dosud známé druhy hrouzků a úplně jiné druhy sekavců než se léta uvádělo).

2) V posledních letech se u nás můžeme setkat s řadou druhů dovezených, zavlečených nebo vysazených různými chovateli (v extrémním případě se dá u nás ulovit i piraňa).

3) Druh je třeba rozpoznat ve všech velikostech, případně i vývojových stadiích – je otázkou, jak by si průměrný člen Petrova cechu vedl, pokud by dostal za úkol roztřídit podle druhů několik desítek kusů tohoročního potěru nebo kolik rybářů by poznalo obyčejného kapra v období larvální periody jeho vývoje, kdy měří kolem 1 cm.

4) Řada našich druhů se běžně kříží a hledat znaky rodičovských druhů na těle mezidruhových kříženců také není pokaždé snadná záležitost.

Při určování ryb se nevyplatí příliš spoléhat na takové věci jako je velikost, zbarvení a proporce těla. Začátečníci to dělají. Jenže v těchto věcech jsou ryby natolik proměnlivé, že u zaměnitelných druhů je člověk často na rozpacích. Viděl jsem už spoustu nádherně zlatých karasů stříbřitých, ryb, které naopak v přikalené vodě téměř ztratily barvu anebo ryb hubených jako tyčky i vykrmených k neuvěření. Na tyto znaky se dá spoléhat při naprosto jasném určení ryby na první pohled. U problematičtějších případů nám příliš nepomohou. Pak nastupují znaky anatomické, založené na existenci, tvaru, proporcích, umístění nebo početnosti některých orgánů nebo tělních struktur.
Jde tu o počet a rozmístění ploutví, uspořádání i počet jejich paprsků, typ, velikost a rozmístění šupin, přítomnost a délku postranní čáry, posazení úst, počet vousků nebo výskyt speciálních orgánů jako jsou štítky, destičky, trny, ostré kýly na břiše apod. Důležité je zaměřit se na tzv. klíčové znaky, které jsou přítomny bez ohledu na stáří, kondici či zbarvení ryby a jsou pro daný druh typické. Většinou pak stačí pár pohledů na vybraná místa těla a ryba je zařazena. Na ukázku jsem zde přiložil jednoznačnou identifikaci poměrně málo známého dovezeného sumečka skvrnitého. Pro někoho záležitost na první pohled, ale věřte, že pro spoustu lidí nikoli.

 

Staří ichtyologové měli propracovaný celý systém měření proporcí těla založený na vzdálenosti různých význačných bodů. Ten ale dnes ztrácí na významu, protože biochemie a genetika nabízejí lepší a průkaznější možnosti k odlišení druhů, poddruhů a někdy i jednotlivých populací. Jenže tyto moderní metody jsou vyhrazeny jen těm, kdo mají přístup na vědecká pracoviště.

Pojďme se teď podívat na jednotlivé dobře patné vnější znaky, které lze využít k určování ryb prakticky kdekoli.

Počet ploutví a ploutevních paprsků

Počet ploutví je u každého druhu pevně dán, jejich rozmístění nebo vzájemné proporce už vykazují určité tolerance a stejně tak i typ a počet paprsků tvořících jednotlivé ploutve. Často se ale tyto znaky dají využít.
Poloha ploutví je typickým rozlišovacím znakem mezi ploticí a perlínem – plotice má první paprsek hřbetní ploutve zhruba nad základnou břišních ploutví, perlín ji má daleko za touto úrovní. Je to typický znak nezávislý na stáří, zbarvení a kondici ryby, použitelný i při určování potěru, kde nám například barva ploutví nebo duhovky oka moc nepomůže.

 

Využití počtu ploutevních paprsků můžeme demonstrovat na následujícím příkladu. Během výletu na Moravu jsem ulovil rybu, jejíž naoranžovělé prsní a břišní ploutve ve mně při zdolávání vzbudily dojem, že si výrazně zlepším svůj osobní rekord cejnka malého (úlovek měřil 44 cm).

 

Po podebrání se ale ukázalo, že ryba má na cejnka podezřele dlouhou řitní ploutev, spodní lalok ocasní ploutve je delší než horní a oko relativně malé – typické znaky cejna velkého.
Přesvědčení, že jde o křížence, potvrdilo spočítání paprsků ocasní ploutve doma na fotografii.
Literatura udává pro cejna velkého 3 tvrdé a 23 – 29 měkkých paprsků, pro cejnka malého 3 tvrdé a 19 – 23 měkkých. Můj úlovek měl 3 tvrdé a 25 měkkých, čímž se evidentně vymykal z tolerance zjištěné u cejnka malého a to byl také konečný důkaz, že se opravdu jedná o křížence.

Pokud máte pocit, že na křížencích nezáleží, tak několik pravděpodobných kříženců (na malých snímcích se to špatně posuzuje) nám ovlivňuje pořadí i v naší rubrice trofejních úlovků zde na chytej.




Pro určování ryb mají význam hlavně počty paprsků hřbetní a řitní ploutve (nebo ploutví). U ostatních nejsou rozdíly tak výrazné, aby umožnily jasné rozlišení jednotlivých druhů.
Aby mohl člověk počet ploutevních paprsků využít, musí je napřed umět spočítat. Tvrdý paprsek se nevětví a má jediný hrot, měkký se naopak rozpadá na několik dílčích pramenů. U kaprovitých ryb jsou tvrdé paprsky na začátku hřbetní a řitní ploutve do jisté míry redukované, což poněkud mate. Následující obrázek zachycuje počítání paprsků hřbetní ploutve jelce jesena a redukce tvrdých paprsků je zde dobře patrná.

 

Pokud máme paprsky spočítané, musíme je porovnat s údaji v literatuře. V atlase jsem se snažil pro maximální srozumitelnost vypsat tyto údaje slovy. V knihách i na Internetu se setkáme spíše s ploutevním vzorcem (pro vyhledavač google oceníte anglickou frázi „fin formula“).
Vzorec udává označení ploutve písmenem odvozeným z jejího latinského názvu (D – dorzální = hřbetní, A – anální = řitní,…) a následuje počet paprsků, přičemž římské číslo udává počet tvrdých a arabské počet měkkých.
Často se setkáme jen se vzorcem udávajícím počet paprsků hřbetní a řitní ploutve, které vykazují dostatečné rozdíly použitelné pro odlišení jednotlivých druhů.
Odvození vzorce ukazuje názornou formou následující obrázek.

 

Šupiny

Pro určení ryby je použitelný i pokryv jejího těla. Z našich druhů mají čeledi sumcovití, sumečkovití a vrankovití tělo bez šupin. Jeseteři mají 5 řad štítků – počet štítků v řadách se u jednotlivých druhů liší a dá se použít k jejich rozlišení.
Úhoř má velice malé šupiny ukryté hluboko v kůži. Okounovité, okounkovité a část hlaváčovitých ryb mají zase šupiny ktenoidního typu – drsné se zubatým zadním okrajem, ostatní naše druhy ryb by měly mít šupiny cykloidní (hladké a oblé).
Některé druhy mají šupiny jemnější, jiné hrubší, což je ale hodně subjektivní vyjádření. Aby se dospělo k určité jednoznačnosti umožňující srovnávání, udává se u jednotlivých druhů počet šupin v postranní čáře a zároveň i počet řad šupin nad a pod postranní čarou. Posledně jmenované údaje se počítají v oblasti nad kořenem břišních ploutví – viz obrázek.



Zde je třeba připomenout, že u některých druhů není postranní čára vyvinuta nebo je neúplná a nevede až k ocasní ploutvi. To samo je důležitý znak a není dobré ho přehlížet. Šupiny se pak ale počítají v jedné řadě od hlavy až k ocasu.


Jak už bylo řečeno, pro určování ryb má význam i celá řada dalších znaků. Důležité je opravdu naučit se na rybě hledat to, co skutečně může posloužit k její identifikaci. Běžným okem pozorovatelné rozlišovací znaky jsou v atlase u každého druhu uvedeny, často i s ilustračními snímky, které budeme v průběhu času ještě doplňovat.

 

 

Určování věku

K určování stáří se využívají následující dvě skutečnosti: růst ryby není během roku rovnoměrný a ryby jsou organismy s neukončeným růstem – tedy rostoucí (byť nakonec jen velmi pomalu) prakticky po celý život.
Spolu s rybou rostou samozřejmě i všechny části jejího těla. Pro určení věku se dá použít většina těch, které mají pevnou strukturu. V praxi se využívají kosti, šupiny či výbrusy sluchových „kaménků“ – otolitů. Jejich materiál se ve všech případech ukládá v jakýchsi vrstvách a na jeho struktuře jsou dobře patrná období rychlejšího i pomalejšího růstu a často i zastavení přírůstků v období tření, kdy dochází k spotřebování velké části energetických rezerv a značnému vyčerpání organismu. Naprosto nepřehlédnutelné „třecí značky“ se vytvářejí u lososa obecného, jehož třecí migrace představuje měsíce strádání, zatímco během pobytu v moři tato ryba rychle přirůstá.
U ryb odchovaných v rybnících lze z šupin či výbrusů kostí často vysledovat i to, kdy byly sloveny a přesazeny do jiného rybníka. A na šupinách kapra vysazeného do řeky zase často ostře kontrastují blahobytná léta strávená v chovném rybníku a nelehké období prožité ve volné vodě.

S trochou praxe je možné naučit se v záznamu složeném z desítek namačkaných prstenců číst a najít v něm ukrytou historii celého života zkoumané ryby. Jednodušší je to u ryb z mírného pásu, které v zimě přerušují příjem potravy, následkem čehož se pozastaví jejich růst.
Ideálním materiálem pro zjišťování informací o stáří a růstu ryby jsou šupiny, zvláště jsou-li dobře vyvinuté. Při výzkumu stačí odebrat několik šupin z boku ryby, uložit je do obálky, zapsat na ni patřičná data a rybu je možno pustit. Studium kostí a otolitů vyžaduje usmrcení ryby, ale u druhů bez šupin nebo s miniaturními šupinami (sumec, úhoř,…) jiná možnost není.
Místo odběru šupin je standartizováno – šupiny se odebírají z levého boku ryby pod postranní čárou zhruba nad kořenem břišních ploutví. Na tomto místě se začínají zakládat první šupiny v době, kdy ryba přechází z larválního do juvenilního stadia.

Než se začneme detailně věnovat celé této problematice, podívejme se na obrázek zvětšené šupiny jelce tlouště.
Je vidět, že šupina je tvořena desítkami až stovkami hustě řazených lamel, které postupně přirůstají po jejím obvodu.

Ovšem ne každá „čárka“ na šupině představuje rok života ryby. V  řazení jednotlivých lamel se přechod mezi pomalým zimním a rychlým jarním růstem v ideálním případě projeví jakýmsi „odseknutím.
Jednotlivé lamely představují krátkodobé přírůstky. Vznikají plynule během celé sezóny. Pokud ryba rychle roste, jsou jemné a daleko od sebe. V zimě se ale růst ryby zpomalí nebo dokonce zastaví. Proto po každé prožité zimě zůstává v pevných částech těla ryby (nejen v šupinách) uložen tmavší prstenec (annulus). Na šupinách se nevytváří vysloveně v zimě, ale zjara jako rozdíl mezi zpomaleným růstem v zimním období a nástupem rychlého růstového tempa v jarních měsících. Při detailním pohledu je zde vidět zlom ve struktuře – jakési odseknutí. Na šupinách bývají annuly někdy vidět i pouhým okem, zejména proti světlu. Spočítáním těchto prstenců zjistíme počet prožitých zim a tedy i věk ryby.

Pouhým okem jsou annuly vidět špatně. Ideální je na jejich prohlížení mikroskop (u menších ryb), obyčejná promítačka (vložíme šupiny do diarámečku mezi dvě fólie a promítneme na zeď) anebo speciální prohlížecí přístroje určené pro vědeckou práci. Já jsem použil makrofotografii, abych mohl vystavit detaily šupin na webu. Není to zcela ideální. Šupina „promítnutá“ na hladkou světlou plochu je daleko „čitelnější“. Kromě toho v použitém rozlišení nejsou mnohé detaily dobře patrné a tak mi místy budete prostě muset věřit – omlouvám se, ale dělal jsem, co bylo v mých silách. Ostatně jde tu spíš o popularizaci tématu než o přesné vědecké výsledky.

U každého druhu vypadá šupina trošku jinak, ale pokud není poškozena nebo se nejedná o šupinu prastarého exempláře, annuly jsou přinejmenším podél okraje dobře vidět.

 

Ne vždy jsou ale annuly takto dobře patrné – s rostoucím věkem ryby šupina sílí a je stále hůře "čitelná", zvláště v oblasti středu. Na okraji zase mohou být přírůstky u velmi starých ryb malé a hustě nahloučené jeden vedle druhého. Někdy je proto potřeba pro přesnou lokalizaci všech annulů prohlédnout šupinu po celém obvodu nebo si vzít více šupin z téže ryby. V extrémních případech se už zapojuje i odhad pozorovatele.
Navíc existují i šupiny, které jsou pro určení věku nepoužitelné. Důvodem je to, že se jedná o šupiny nově vytvořené na místech, odkud byla původní šupina vytržena. Stává se to poměrně často a například u tlouště se někdy může počet takto regenerovaných šupin blížit 50%. Takzvaný „regenerát“ poznáme celkem snadno – v jeho středu nejsou vidět žádné přírůstky, ale jen mlhavá rozpraskaná oblast, zatímco od určité úrovně směrem k okrajům už šupina přirůstá normálně. Na následujícím obrázku si můžete prohlédnout regenerovanou šupinu parmy. Původní šupina byla ztracena v poměrně mladém věku (pravděpodobně ve 3. roce života) a dál už je možno vidět pravidelné přírůstky.

Pokusme se teď spočítat věk dvou zajímavých ryb. První je tlouští veterán dlouhý 53 cm. S trochou snahy se dá na jeho šupině objevit 14 annulů a za posledním ještě menší přírůstek u okraje šupiny (annulus se tvoří na jaře, ale ryba byla ulovena na podzim). Stáří tohoto mohykána by se tedy dalo zapsat jako 14+.

Na následujícím snímku je pro ukázku sumčí obratel. Pochází z mého prvního sumce uloveného v Orlíku v roce 1995. Není vybroušený, což by bylo pro určení věku daleko lepší, ale i tak na něm jsou vidět poměrně pravidelné tmavší prstence. V tomto případě jsem se spíš jen pokusil označit pravděpodobné roční přírůstky. Některé jsou vidět celkem dobře, o jiných by se dalo diskutovat, ale jde mi spíš o to přesvědčit čtenáře, že i z kostí se věk určovat dá. Já to nikdy nedělal a tak zůstaneme jen u tohoto ilustračního obrázku.

 

Zjišťování věku na základě šupin je poměrně přesné u mladších jedinců. U starších ryb může být střed šupiny už natolik zesílený, že jednotlivé annuly nejdou rozlišit a naopak přírůstky jsou v posledních letech života tak malé, že nepřehledná situace vzniká i u okraje šupiny. U výbrusů kostí a otolitů je situace o něco lepší – hlavně pokud jde o přehlednost středové oblasti.
I tak je ale jasné, že zjistit údaje o maximálním věku ryb není u dlouhověkých druhů snadné a nejpřesnější možností je sledovat vybrané jedince v umělém chovu anebo označkované jedince v přírodě po celou dobu jejich života.

 

 

Zpětný výpočet růstu

Určit věk prostým spočítáním „letokruhů“ není zas tak těžké. Co ale rekonstruovat růst ryby v jednotlivých letech života? Není to tak těžké, vyjdeme-li z předpokladu, že šupiny (případně kosti či otolity) rostou plynule s tělem ryby a jejich vzájemné proporce se během jejího života příliš nemění – řekněme, že např. v době, kdy měla ryba poloviční délku, měla i poloviční průměr šupiny. Díky existenci annulů známe rozměry šupiny v jednotlivých letech života, takže zbývá jen změřit rybu a dát se do výpočtů.
U měření ryby se ale na chvilku zastavíme – ichtyologové měří ryby jinak než rybáři. Protože ocasní ploutev může být různě vyvinuta, deformována nebo jí může část chybět, je pro vědce hlavním délkovým parametrem délka těla od špičky hlavy po konec ošupení, případně po bázi ocasní ploutve. Má to svůj význam - např. uměle odchovaným pstruhům v řece ploutve dorůstají a zdánlivě pak ryba roste rychleji, než tomu ve skutečnosti je.
Vědci se na rozdíl od rybářů nepotřebují délkou ryb chlubit a dávají přednost přesnosti. Z tohoto pohledu je měření délky těla (lat. longitudo corporis, angl. standard lenght) spolehlivější metodou.

Existuje více metod zpětného výpočtu délek. Některé operují s tím, že šupiny se na těle ryby nezakládají v okamžiku vylíhnutí, ale v době, kdy ryba měří asi 15 – 20 mm, jiné pracují s realistickými křivkami zjištěnými změřením stovek ryb různého věku a jejich šupin. My použijeme nejjednodušší metodu založenou na předpokladu stálého poměru mezi velikostí ryby a šupiny. Výpočty jsou pak jednoduché a bohatě na ně stačí matematika základní školy.

V první řadě potřebujeme rybu, u níž zjistíme její rozměry a odebereme jí šupiny. Naše šupina bude pocházet z plotice poměrně slušné velikosti – ryba z ÚN Orlík měla celkovou délku 365 mm, délku těla 295 mm a hmotnost 610 g. Protože jsme rybáři, budeme pracovat s celkovou délkou – tedy s údajem 365 mm. Z hlediska výpočtů je to jedno - použijeme-li jako vstupní údaj celkovou délku, budou nám opět vycházet celkové délky v jednotlivých letech života.

Vybereme si jednu šupinu, u níž se přesvědčíme, že se nejedná o regenerát - tj, že annuly jsou vytvořeny od středu až ke kraji. Šupinu pak vhodným způsobem zobrazíme.

Naprosto ideální je promítnutí šupiny promítačkou na hladkou rovnou plochu. Profesionální přístroje fungují právě na principu promítání. Já použil makrofotografii, abych získal snímky na web, ale kvalita zobrazení zdaleka není taková.
Na výřezu fotografie přímo na monitoru jsem si vyznačil jednotlivé annuly a postupně změřil jejich vzdálenosti od středu k okraji i celkový poloměr šupiny (na obrázku jsou uvedeny v mm). Vzdálenosti je třeba měřit v jedné přímce, protože šupina není souměrná. Zvětšení zobrazené šupiny není podstatné - je to trochu jako s mapou, u níž skutečnou vzdálenost dvou míst spočítáte vždy, bez ohledu na použité měřítko, které ale samozřejmě musíte znát. My tu měřítko také známe - je jím poměr velikosti ryby a šupiny.

Pokud máte pocit, že některé annuly na snímku téměř nejsou vidět, máte pravdu – já měl k dispozici více snímků, na nichž byla celá šupina a v daleko vyšším rozlišení.

 

A je na čase provést výpočty.

Spočítáme si, v jakém poměru je délka ryby a námi změřený poloměr šupiny. Tady je to 365 : 214 = 1,7056….  tedy zhruba 1,7.

Jestliže celková délka ryby je 1,7 krát větší než naměřený poloměr šupiny zobrazené na monitoru, bude tomu podobně i u ostatních poloměrů odpovídajících jednotlivým letům života ryby. Vyšli jsme totiž z toho, že šupina roste společně s rybou a poměr jejich velikostí se nemění (nebo jen málo).
Všechny naměřené údaje proto vynásobíme číslem 1,7 a máme kompletní řadu ukazující, jak naše plotice rostla rok po roce. Každý údaj přitom odpovídá době vytvoření příslušného annulu - tedy někdy koncem jara.



Hotovo. Otázka je, k čemu takové údaje použít. Pro vědce jsou jen prvním krůčkem ke zjištění dalších informací, které se dají použít při hospodaření na revírech, úpravách jejich obsádky a podobně.
Pro rybáře je obvyklým důvodem k těmto hrátkám prostá zvědavost. Nebo i něco víc. Mě osobně zjištěné údaje překvapily. Tato ryba a několik dalších ulovených ve stejné době rostou výrazně rychleji než plotice ze stejné lokality, které jsem v rámci tréninku zpracoval v době vysokoškolských studií. Osm let není na plotici nijak mimořádný věk a ryba do posledka vykazovala vynikající přírůstky. Znamená to, že v Orlíku roste naděje na ulovení plotic o délce nad 40 cm. Necháme se překvapit…

 

 

 

Složení populace

Na začátku této kapitoly bych napřed rád přesně vysvětlil, co znamená ono cizí slovo „populace“. Populace je skupina jedinců stejného druhu, kteří obývají jakýkoli prostor, v němž se mohou pohybovat, přicházet spolu do kontaktu a také se společně rozmnožovat. Příkladem mohou být třeba všichni zástupci druhu cejn velký vyskytující se v ÚN Orlík nebo všechny štiky v jedné uzavřené tůni.
Protože ryby jen obtížně cestují po souši (pomineme-li věci jako je zásah člověka nebo jikry nalepené v peří ptáků), budou mít každé dvě zcela oddělené vodní plochy či vzájemně nepropojená povodí samostatné populace daného druhu ryby.
Dnes jsou vodní toky rozčleněny desítkami vodních staveb, z nichž mnohé jsou pro ryby neprůchodné a existuje i řada menších vodních ploch, do jejichž obsádky člověk vytrvale zasahuje. Populace v jednotlivých lokalitách se tak liší v řadě parametrů (růst, vztah mezi hmotností a délkou, max. věk, velikostní nebo věkové složení apod.)

 

My se teď budeme věnovat věkovému složení rybích populací. Kromě toho, že se liší na různých lokalitách vlivem přírodních podmínek, často ho svými zásahy ovlivňuje i člověk.

Na mnoha místech proto věková skladba populací neodpovídá tomu, co je obvyklé v přírodních podmínkách. Proto se často provádí výzkum věkové struktury populací různých ryb na vybraných lokalitách. Na to, jak vypadá ideální věkové složení rybí populace a jak se může působením různých faktorů měnit, se teď podíváme. Příklady budou ilustrační, nejsou podpořeny daty z žádných konkrétních výzkumů a spíš než co jiného vyjadřují mé přesvědčení "jak to asi obvykle vypadá". Vědci prominou:-)

Každému, kdo chvilku nahlíží pod vodní hladinu, záhy dojde, že přítomné ryby jsou obvykle různé velikosti a stáří, přičemž těch malých a mladých je obvykle velký počet, zatímco velkých letitých exemplářů je jen pár. Obrázek věkově různorodého hejna tloušťů tuto skutečnost poměrně dobře vystihuje.

Zkusme si teď představit populaci nějakého poměrně dlouhověkého druhu žijící v ideálních a naprosto stálých podmínkách. Výtěr tu každoročně proběhne přibližně se stejným úspěchem a rovněž zde bude stálá míra úmrtnosti – ať už způsobené věkem, nemocemi nebo predací.
V reálu bude složení takové populace vypadat tak, že zdaleka nejpočetnější skupinou bude ta nejmladší – tohoroční nebo loňský potěr (podle toho, v kterém ročním období budeme provádět pozorování).
Potěr je ovšem malý, zranitelný a je loven obrovským počtem živočichů. Troufne si na něj i pouhá larva vážky nebo potápníka. Proto u potěru dochází ke značným ztrátám a následující věková skupina bude díky nim početně daleko slabší. Protože z ní ale byla už v předchozím roce vyřazena většina slabých jedinců a velikost dvouletých rybek staví část predátorů mimo hru, budou tentokrát ztráty menší. Další rok budou s rostoucí velikostí rybek opět o něco menší a tak to bude pokračovat dál. U starších ročníků  už bude vliv predátorů celkem malý až zanedbatelný (pokud se jedná o druh dorůstající dostatečně velkých rozměrů) a úmrtnost bude způsobena spíše nemocemi, zraněními a stále rostoucím věkem. V nejstarších věkových skupinách přežívá jen omezený počet několika málo jedinců. Ti žijí poměrně osamoceni ještě pár dalších let, než i oni postupně uhynou. Tyto jednotlivé kusy, které měly mimořádné štěstí a přežily své vrstevníky, se pak stávají „trofejními rybami“ a jsou pro rybáře mimořádně atraktivní svými rozměry, vzácností i obtížnou ulovitelností.
Grafem znázorňujícím věkové složení takovéto ideální populace, je hladká plynule klesající křivka, zachycená v následujícím grafu. Vysoký levý sloupec představuje početný nejmladší ročník, každý další sloupec pak ryby o rok starší.

Málokterá populace ovšem má takto ideální věkovou strukturu. Podmínky v přírodě podléhají určitým výkyvům a řada takovýchto změn má vliv na rybí obsádku. Existují roky mimořádně příznivé pro výtěr, v jiných letech zase povodeň, pokles hladiny nebo tuhá zima způsobí rybím populacím četné ztráty, populace dravců je závislá na množství dostupné kořisti a podobně.

V praxi se proto v populacích objevují početnější a méně početné ročníky. Pokud se jedná o dravce, pak obvykle početný ročník utlumí ročníky následující – ať už tím, že o něco větší ryby svým menším a mladším kolegům zdatněji konkurují nebo třeba i kanibalismem v řadách vlastního druhu. Když se silný ročník dostane po pár letech do reprodukčního věku, obvykle se masově vytírá a v populaci se objevuje další početná vlna. Protože rodiče mezi tím poněkud odrostli, už svým tolik potomkům nekonkurují a tak nový početný ročník nastupuje svou životní pouť. V grafu se projeví jako další vysoká „vlna“.
Následující graf tedy ukazuje složení populace, kde v pravidelných odstupech vyčnívá silný ročník. Takovéto složení je typické pro některé přehradní populace candáta, ale můžeme se s ním setkat i u mnoha jiných druhů ryb.

Stále se ovšem pohybujeme v ryze přírodních podmínkách, aniž bychom uvážili vliv člověka. To se v následujícím grafu změní. Představme si populaci rybářsky atraktivního druhu, na který je vyvíjen silný rybářský tlak včetně toho, že úlovky překračující minimální lovnou délku si rybáři mohou ponechat a také to dělají. Mohlo by se jednat např. o štiku.
Pro srovnání je v grafu ponechána ideální křivka platící pro ničím nezasažené populace. První ročník nebude rybolovem prakticky zasažen. Přímo u štiky, která je pověstná svým kanibalismem, by mohl být i o něco početnější než v podmínkách nezatížených vlivem člověka. Následující věkové skupiny sice nedosahují lovné míry, ale sem tam už na háčcích skončí. Jejich početnost je tedy snížena úmrtností při manipulaci nebo na následky s ní spojené anebo i tím, že rybu zotavující se po ulovení rybářem atakuje jiný dravec.
Poté, co ryby přesáhnou minimální lovnou délku (3. – 4. rok), začne jejich počet prudce klesat. Klesá samozřejmě i v dalších letech a nejstarší věkové skupiny už jsou početně velmi slabé nebo se na lokalitě vůbec nemusí vyskytovat. V plynulé křivce grafu se pak objeví mezery.

 

Zajímavé by mohlo být také složení populace druhu, který se na lokalitě nerozmnožuje a je uměle vysazován v lovné velikosti. Dejme tomu může jít o populaci kapra v nějaké výše položené nádrži, kde je úspěšnost přírodního výtěru prakticky nulová. Pak samozřejmě chybí nejmladší ročníky a nejpočetnějším ročníkem je ten čerstvě vysazený.
Pokud se jedná o ryby přesahující minimální lovnou délku, jejich počet začne krátce po vysazení prudce klesat a do dalšího roku přežije jen malá část. Veškeré další ročníky jsou už početně slabé, ale obvykle je tyto ryby podstatně těžší ulovit, takže alespoň malá část z nich na lokalitě několik roků vydrží – pokud se na jejich lov někdo nezačne specializovat, s tím, že si je bude ponechávat.
Pro složení populací vysazovaného kapra na mnoha menších revírech je proto následující graf pořád ještě dost optimistický.

 

Fenomén dnešní doby jsou invaze kormoránů. Tito ptáci navštěvují naše vody hlavně v zimním období, případně se tu zjara a na podzim zastavují protahující hejna. V rámci ekonomického hospodaření s energií pobývá hejno na daném místě tak dlouho, dokud jsou tu ptáci schopni získat obživu. Teprve, když valná část hejna, navzdory intenzivní snaze něco ulovit, hladoví, přesouvají se kormoráni dál – obvykle na nejbližší dosud zarybněné místo.

Z původního věkového složení populace zůstávají v úsecích vystavených pravidelnému predačnímu tlaku kormoránů jen trosky. Téměř zlikvidovány jsou hlavně ryby mladších a středních věkových kategorií. Část ryb si nakonec dokáže najít způsoby jak přežít (zimování v hlubokých jamách na středu řeky, v korunách padlých stromů apod.) a doroste do rozměrů, který přece jen snižují šanci na jejich ulovení. Ze své praxe v posledních letech vím, že úlovků je na takovéto vodě málo a pravděpodobnost, že chytnete rybu běžné velikosti nebo rybu, jejíž rozměry hraničí se zařazením do trofejní kategorie, je místy skoro stejná. Jediné, poněkud hořké plus je zde skutečnost, že ryby v takto zredukovaných populacích poměrně rychle rostou.
Následující graf zhruba odpovídá tomu, jak já osobně vnímám složení populace jelce tlouště na řece Otavě v současnosti (modrá barva). Pro srovnání je zde opět ponechána ideální struktura věkového složení znázorněná červeně. V době mých začátků na Otavě před necelými 20 lety zdejší populace tloušťů opravdu měla podobné složení s početným a souvislým zastoupením mladých ročníků. Dnes tu budete hejna tlouštího dorostu a ryb ve střední velikostní kategorii hledat marně nebo na ně narazíte jen v několika málo úsecích.

 

Možná se zeptáte, v čem spatřuji význam podobných obrázků a úvah nad složením rybích populací. Odpovím jednoduše – populace s přirozeným věkovým rozčleněním jsou daleko odolnější vůči nepříznivým vlivům, jsou schopny se udržovat přirozeným výtěrem a rybářům nabízejí naději na dobré úlovky. Je žádoucí, aby tento stav platil pro co nejvíc druhů na co největším počtu lokalit.

Narušené populace, kde často z nejrůznějších příčin chybějí celé ročníky nebo velikostní kategorie ryb, jsou zranitelné, teoreticky jim hrozí úplné zhroucení (pokles stavu na několik málo rozmnožování schopných ryb) a rybářům nemají co nabídnout.

Ze složení nějaké konkrétní populace se dá odhadnout v jakém je stavu, čím by mohla být nejvíce poškozována a na základě početnosti mladších ročníků lze předpovědět i její další budoucnost v nejbližších letech.
Proto by se přinejmenším někteří rybáři (a na prvním místě rybářští hospodáři) měli zajímat, jaké složení mají populace na jejich revírech a co by se dalo udělat pro zachování nebo obnovení jejich funkční věkové struktury. V některých případech nejsou žádná opatření potřeba, jinde po nich současný stav doslova volá. Podle místních podmínek to pak může zahrnovat větší vysazování, zvýšení lovné míry, zavedení hájených úseků nebo úseků chyť a pusť, omezení počtu úlovků, ochranu trdlišť nebo zimovišť a omezení predace na únosnou míru.

 

 

Mortalita

Mortalita neboli úmrtnost udává pokles počtu ryb během určitého období. Laicky řečeno, na začátku zvoleného časového období máme určitou skupinu ryb a úmrtnost udává, jaké procento oné skupiny v průběhu sledovaného období uhyne. Druhým sledovaným parametrem a zároveň opakem úmrtnosti je přežívání – udává procento ryb, které zvolený časový úsek přežily. Součet obou hodnot musí dát 100%, protože každá sledovaná ryba buď přežila nebo uhynula. Pro lepší pochopení vysvětluje celou záležitost i následující obrázek.

 

Mortalita se liší u jednotlivých věkových skupin. U nejstarší věkové skupiny, zahrnující ryby v posledním roce života, je mortalita stoprocentní. Ale těchto několik exemplářů nehraje v populaci žádnou zásadní roli.
Z pohledu populace je ale daleko významnější fakt, že kromě zmíněných stařešinů vykazuje nejvyšší mortalitu první (nejmladší) věková skupina. Její mortalita obvykle převyšuje 99%. Znamená to tedy, že dobu od vylíhnutí z jikry po dosažení prvního roku života přežije méně než 1% jedinců (v literatuře jsem nacházel jako obvyklý údaj 0,2 – 0,4% ryb přežívajících první rok života).

Sportovní rybáře obvykle zajímá mortalita starších věkových skupin, na níž se sami významnou měrou podílejí. A nejde jen o ryby odnesené od vody. Například výzkum zjišťující údaje o mortalitě mladších ročníků candáta zhruba mezi 25 – 45 cm celkové délky na rybáři často navštěvovaných lokalitách, by jistě přinesl zajímavé výsledky.
V zahraničí byly publikovány práce, v nichž byla sledována mortalita ryb zapřičiněná manipulací během rybolovu prováděného způsobem „chyť a pusť“. Podle druhu ryby, její kondice, ročního období, způsobu ulovení a šetrnosti manipulace kolísala mortalita ulovených ryb mezi 3 – 17 %. Je to dost vysoké číslo vybízející k zamyšlení nad tím, že i bezmyšlenkovité „ochytávní“ desítek ryb denně může vést k významným ztrátám na obsádce revírů navzdory tomu, že úlovky budou vráceny vodě.

O tom, že na silně prochytávaných revírech může být hlavní příčinou mortality člověk, svědčí i starší práce z našeho území popisující mortalitu ryb na malém, často navštěvovaném pstruhovém revíru. Úmrtnost ryb mezi 2. a 3. rokem života tu byla 12% (přirozený úhyn, manipulace při ulovení, predátoři). Následující rok, kdy pstruzi překročili nejmenší lovnou délku, byla mortalita 99%. Co dodat…

 

 

Odhad početnosti

Koho by nezajímalo, jaké množství ryb se skutečně ukrývá pod vodní hladinou? Jenže jak je spočítat?

První možnost, jak spočítat, kolik ryb se ve vodě skutečně nachází, se objevila, když se započalo s jejich chovem ve vypustitelných nádržích – zejména v rybnících. Tam se dalo s přehledem určit, jaké ryby byly vysazeny, jak do doby výlovu povyrostly, kolik z nich mezitím uhynulo a kolik nových ryb se objevilo díky přirozenému výtěru.
Samozřejmě se rychle zjistilo, že úživnost vod není neomezená a počet ryb je v každé lokalitě limitován. Další zvyšování počtu ryb je pak možné jen za cenu zpomalení jejich růstu nebo je nutné obsádku přikrmovat.

Postupně se začaly využívat i další okamžiky umožňující zjištění absolutní početnosti ryb v některých lokalitách. Prohlédnout si celou obsádku dané vody bylo možné i v případě úhynů – vyschnutí tůní, otrav a podobně.
Na tekoucích vodách bylo také občas možné spočítat obsádku menšího toku poté, co byl sveden do nového koryta a ve starém se ryby stáhly do několika málo vysychajících tůní, odkud byly sloveny.

V případě kompletního vytrávení celé obsádky se ukáže, kolik a jakých ryb skutečně žilo na dané lokalitě

 

Pokud jde o otravy, v některých případech přistoupili sami vědci k vytrávení celé obsádky některé menší lokality. Zejména v době, kdy se vytvářely metodiky různých postupů výzkumu, bylo důležité, aby byl ve finále zjištěn přesný údaj. Proto například po otestování několika způsobů zjištění početnosti obsádky byla lokalita kompletně vytrávena, ryby přesně spočítány a předchozí výsledky porovnány s definitivním údajem.
V dnešní době už vytrávení vodní plochy není obvyklou metodou výzkumu, ale občas dochází k vytrávení vodních ploch či toků vlivem různých havárií a v některých zemích se vytrávení celé obsádky nádrže nebo toku provádí v případě, kdy je třeba zastavit šíření zvláště invazivního druhu ryby nebo nebezpečného parazita či choroby.

Existují i metody odhadu početnosti ryb, které nevyžadují vypouštět revír či trávit jeho obsádku. Samozřejmě jejich přesnost je vždy omezená, někdy větší, jindy menší, ale v mnoha případech zcela postačující.
Některé si můžeme zmínit:

1)Využití třecí migrace

Každoročně se valná část dospělé populace většiny rybích druhů účastní tření (výjimkou jsou např velcí jeseteři s několikaletým odstupem mezi výtěry).

Je tedy možné využít toto období ke zjištění počtu pohlavně zralých ryb. Může se tak dít prostým pozorováním ryb na trdlištích (vhodné pro velké druhy ryb vytírající se v mělké vodě – hlavatka, losos), počítáním rybích hnízd nebo pásů jiker (u okouna), počítáním migrujících ryb v rybích přechodech pomocí fotobuňky (běžné na mnoha lososových řekách ve světě) nebo i odlov celého generačního hejna – může být spojen se získáním ryb pro umělý výtěr.

2)Dlouhodobé značkování ryb

Zde se jedná o záležitost moderní doby používanou zejména pro sledování rybářsky významných dlouhověkých druhů. Na chytejáckém DVD o lovu na kanadské řece Fraser je dobře vidět, že profesionální průvodci provázející rybařící turisty jsou vybaveni čipovacím zařízením a „čtečkou“ implantovaných čipů. Během lovu značkují doposud neoznačkované ryby a zapisují údaje o ulovených rybách, které už čip mají. Na základě dlouhodobého vyhodnocování takto získaných údajů (v době natočení filmu bylo v řece Fraser očipováno 43 000 jeseterů) se pak provádějí odhady celkové početnosti populace jesetera bílého migrujícího do řeky Fraser. Klíčovým vodítkem je zejména poměr označkovaných a neoznačkovaných ryb v úlovcích rybářů.
Podobné, i když méně rozsáhlé, pojekty se provádějí i na jiných místech světa a dokonce i u nás. Bohužel, přestože existují snahy zapojit do podobných výzkumů rybářskou veřejnost, nevěnuje se prakticky žádná pozornost širší publikaci výsledků výzkumů.

3)Zjištění údajů na malé části vodní plochy a následný přepočet na celou lokalitu

Pokud se lze domnívat, že ryby jsou rovnoměrně rozptýleny v celé ploše nádrže nebo toku, lze například zatáhnout jemnou sítí nebo slovit elektřinou vybranou oblast (nebo několik v různých místech lokality) s předem určenou rozlohou a zjištěné údaje vztáhnout k celé ploše. Důležité je naplnění předpokladu o rovnoměrném rozptýlení ryb a také nutnost vysoké úspěšnosti lovné techniky, která by se měla blížit 100 %.

4)Kontrolní odlovy spojené se značením ryb

Na tomto místě je třeba zmínit rozdíl mezi značkováním a značením. Označkovaná ryba nese značku (štítek, čip,…) umožňující identifikaci konkrétního kusu. Značením se rozumí jakési „poznamenání“ ryby, které sice neumožní zjistit, o který exemplář se přesně jedná, ale spolehlivě prokáže, že za určitých okolností už se tato ryba dostala do rukou výzkumníka. Jedním z velice levných, rychlých a spolehlivých způsobů značení je odstřižení části ploutve. Ryby sice jsou schopny poškozené části ploutví zregenerovat, ale stopa po zranění zůstává dobře patrná.

Ke značení se obvykle využívají břišní ploutve. Zastřižením levé či pravé je umožněno, aby ryba nesla současně dvě nezávislé značky. Existuje i možnost využít některou z nepárových ploutví. Prsní ploutve se obvykle nestřihají – jsou příliš jemné a mají velký význam pro stabilitu těla ryby.

Určení početnosti ryb pomocí značení se provádí tak, že se na lokalitě (ideálně na více různých místech) napřed odloví větší počet ryb – řekněme 500. Potom se obsádka nechá nějaký čas na pokoji, aby se promíchala a označené ryby se rovnoměrně rozptýlily v rámci celé populace.

Následuje několik dalších odlovů, během kterých se zjišťuje, jaké procento z celkového počtu ulovených ryb je označeno. Předpokládejme, že označené ryby teď tvoří 10% naloveného počtu. Znamená to, že pokud se označené exempláře rovnoměrně rozptýlily, je označena každá desátá ryba a celkový počet ryb v lokalitě je desetinásobkem označeného počtu – tedy čísla 500. A protože 10 x 500 = 5000, pohybuje se celkový počet ryb v lokalitě kolem 5 000.

 

Přesnost výsledku této metody je ovlivněna úmrtností značených ryb, která je jistě vyšší než u zbytku populace, nutností jejich rovnoměrného rozptýlení a předpokladem, že se již jednou ulovené ryby nebudou výhýbat dalšímu ulovení úspěšněji než dosud neulovené.


Zbývá už jen podotknout, že pokud se provádějí takto rozsáhlé odlovy, obvykle jsou ryby zároveň měřeny, váženy a jsou jim odebírány šupiny, případně i určováno pohlaví. Na základě takto získaných údajů lze zjistit nejen početnost dané populace, ale i její věkové složení a následně početnost jednotlivých věkových skupin, rychlost růstu, úmrtnost jednotlivých ročníků, celkovou biomasu (hmotnost všech ryb – buď konkrétního druhu nebo celé obsádky) a další údaje.

Pokud jde o početnost, lze ji uvádět buď ve vztahu k celé lokalitě (př. - v dvouhektarovém rybníce je 800 kaprů) nebo v přepočtu na jednotku plochy (800 kaprů v dvouhektarovém rybníce dává 400 kaprů/ha), vzácně i na jednotku objemu (počet ryb na krychlový metr vody). Naposled uvedený způsob udávání početnosti budou možná dobře znát akvaristé – například může být doporučeno, aby na jednu větší rybku bylo v akváriu 10 – 15 l vody.

 

 

 

Biomasa a produkce

Biomasa a produkce jsou dva nesmírně důležité údaje, které zajímají jak ichtyology nebo ekology, tak především rybářské hospodáře, vlastníky revírů a všechny, kdo podnikají v oblasti chovu ryb. Dá se říct, že oba tyto údaje patří mezi nejdůležitější data, se kterými se při popisu rybí obsádky určité lokality pracuje.

Biomasa je celková hmotnost populace buď jednoho druhu nebo častěji všech druhů ryb na určité lokalitě. Produkce pak je přírůstek biomasy opět buď jednoho druhu nebo všech druhů na lokalitě za časovou jednotku – obvykle za rok.
Pro větší názornost si můžeme celou záležitost předvést na výlovu rybníka.

 

Rybník byl osazen rybami a po uplynutí jednoho roku kompletně sloven. Celková hmotnost všech ryb tvoří kompletní biomasu ryb v rybníce. Je ovšem možné zjistit i biomasu kaprů, štik, candátů a jiných druhů nebo celých skupin – např. takzvaná „bílá ryba“.
Pokud hospodaření na rybníce splnilo svůj účel, bude při výlovu hmotnost obsádky vyšší než hmotnost vysazených ryb. Nárůst hmotnosti obsádky pak představuje produkci rybníka. Tu můžeme opět brát jako celkovou anebo zjistit i produkci každého druhu zvlášť. Je jasné, že celková produkce musí být součtem produkce všech jednotlivých druhů.
Aby to nebylo tak jednoduché, je třeba připomenout, že část produkce nemusí být na výlovu zaznamenána – jde např. o ryby ulovené predátory, upytlačené apod.

Pokud ovšem biomasu nebo produkci udáme absolutním číslem, ztrácíme možnost srovnání. Když už jsme si vybrali jako příklad rybník, pak je jasné, že každý rybník je jinak velký a tak pro jejich vzájemné srovnání bude třeba přepočítat biomasu i produkci na nějakou jednotku plochy – ideálně na hektar.
To se také skutečně provádí. Na rybnících si vedou statistiky ti, kdo na nich hospodaří, protože disponují přesnými čísly o množství vysazených i slovených ryb. Na volných vodách zjišťují údaje o biomase a produkci jejich obsádky odborníci z různých vědeckých pracovišť.

Biomasa – obvyklé hodnoty

Pro zajímavost si můžeme uvést obvyklé hodnoty biomasy. Je dobré mít představu, kolik ryb může ve vodě existovat nebo třeba jak snadno se nechá obsádka revíru zdevastovat ať už vychytáním nebo třeba nálety kormoránů.

Podle literárních údajů obvykle pocházejících ze 60. – 80. let 20. století se celková biomasa pohybovala u pstruhových revírů mezi 87 – 530 kg/ha, přičemž průměrná hodnota byla 167 kg/ha. Jednalo se vždy o kompletní součet biomas jednotlivých druhů, přičemž podíl pstruha obecného se pohyboval mezi 30 – 80%.
Nejvyšší zjištěné hodnoty pocházejí z menších toků, které jsou silně dotovány potravou z okolního prostředí (suchozemské organismy, ryby z výlovů rybníků apod.).

Mimopstruhové vody jsou teplejší a úživnější, takže jejich obsádka bývá početnější. V řekách byla zjištěna biomasa 164 – 740 kg/ha s průměrem kolem 430 kg/ ha. Je třeba pamatovat na to, že se jedná o údaj zahrnující veškeré ryby – obvykle s výjimkou tohoročního potěru.  Ryby atraktivní z pohledu sportovního rybáře netvoří ani polovinu tohoto množství.
V současnosti je řada revírů, kde je biomasa výrazně nižší z důvodů regulace toku, častých průplachů během povodňových stavů a vysoké míry predace.

Podobná biomasa jako v mimopstruhových řekách byla zaznamenána i v tůních, říčních ramenech a údolních nádržích. Nejvyšších hodnot je dosahováno v teplých obvykle silně eutrofizovaných vodách s bahnitým dnem.
Proto má například Novomlýnská údolní nádrž předpoklady dosáhnout větší biomasy na jednotku plochy než Orlík.
Biomasa je schopna výrazně kolísat v závislosti na mnoha faktorech – na jedné konkrétní vodárenské údolní nádrži se v průběhu 15 let pohybovala mezi 150 – 350 kg/ha, přičemž vliv sportovního rybolovu tu byl minimální. Spíše se tu uplatňovaly pohyby hladiny, úspěšnost výtěru, mezidruhové vztahy a samozřejmě počasí.

V produkčních revírech s uměle vytvořenou a dokrmovanou obsádkou je možné biomasu výrazně navýšit. U nás se to nepřehání, ale vysoce propracované "odchovny" ryb na území Izraele nebo Číny pracují s biomasou vyjádřenou tunami ryb na hektar plochy.

Produkce – obvyklé hodnoty

Produkce přírodních vod je na rozdíl od biomasy problematičtější záležitostí. Produkce každé vody je totiž nějakým způsobem využívána – jinak by počet ryb nezadržitelně stoupal. V rybnících je produkce využívána do značné míry člověkem, který obsádku pravidelně slovuje a systematicky ji upravuje tak, aby mohl podstatnou část produkce rybníku využít ve svůj prospěch. Za tím účelem je upravováno složení obsádky, tlumeni predátoři a je zasahováno i do koloběhu látek a energií – hnojení, vápnění, přikrmování obsádky atd.

V přírodě je situace jiná – produkce vody je trvale odebírána různými druhy predátorů včetně člověka a část ryb např. uhyne věkem, po zraněních, v důsledku vyčerpání po výtěru nebo za nepříznivých podmínek (uhynou pod leden na nedostatek kyslíku, nevrátí se po povodni zpět do řeky,…). Ani jejich těla ovšem nepřijdou nazmar.
Zde je třeba opět připomenout, že během komerčního chovu je snaha všechny tyto faktory snižující produkci eliminovat (ryba se nechová tak dlouho, aby se na ztrátách projevilo stáří a často ani nedosahuje pohlavní dospělosti, aby mohla „plýtvat“ energií na tvorbu pohlavních produktů, v rybnících chybí trofejní dravci, led se v zimě prosekává,…).
V přírodě tedy na rozdíl od rybničního hospodaření není okamžik, kdy by bylo možné produkci prostě spočítat, jako je tomu na výlovu rybníka. Produkce se tu plynule spotřebová během celé sezóny a pokud se podmínky nezmění, je množství ryb pořád přibližně stejné.

V produkci samé mohou být obrovské výkyvy – např. po napuštění údolní nádrže je pro ryby připraven doslova prostřený stůl a ryb samotných je tu málo. Produkce je v takové situaci obrovská. Máme-li nádrž s ustálenou obsádkou a nepříznivou sezónu např. s chladným počasím a častým výrazným kolísáním hladiny, může být produkce naopak minimální.
Než se podíváme na způsob, jakým se produkce v přírodních podmínkách zjišťuje, uvedeme si, k jakým přibližným hodnotám vědci v průběhu let dospěli.
V obvyklé stabilizované obsádce tvoří produkce až polovinu biomasy, pokud budeme počítat všechny ročníky ryb s výjimkou tohoročního potěru. Značná část této produkce je ale spotřebována dravými rybami a jinými organismy, jejichž potravou jsou menší ryby.
Pokud jde o produkci věkových skupin v reprodukčním věku (tj, dospělé ryby schopné rozmnožování – zajímavé i pro rybáře), ta obvykle nepřesahuje čtvrtinu biomasy.

Na dobře zarybněné řece s biomasou kolem 400 kg/ha tedy vzniká produkce velikostně zajímavých ryb kolem 100 kg/ha. Jen část z ní využijí sportovní rybáři. Zbytek za nejrůznějších okolností uhyne nebo se stane potravou predátorů. Protože přirozená produkce našich sportovních vod není nijak vysoká, je třeba do revírů dodávat ryby, které vyrostly na jiných vodách - zejména kapra. Stejně tak sebevětší vysazování mladých násad nemůže výrazně zvýšit početnost dravců, protože ti ke svému růstu využívají přirozenou produkci revíru, která je daná.

Pro zajímavost – z předchozího odstavce vyplývá, že rybář, který si ponechá za sezónu 100 kg ryb, spotřebuje produkci z více než hektaru vodní plochy. Anebo loví ryby vysazené, jejichž tržní hodnota je dána a placena z ceny povolenek. No a například stohlavé hejno kormoránů spotřebuje veškerou roční produkci z hektaru vody během dvou, maximálně tří dnů.

Určování biomasy a produkce v přírodě

Jak už jsem psal, zjištění biomasy v přírodních podmínkaách není snadné a zcela přesný odhad produkce je v podstatě nemožný (musel by uvažovat i takové faktory jako kdy a v jaké velikosti jsou ryby nejčastěji požírány a ani úhyn není v průběhu sezóny rovnoměrný). Proto se při odhadu produkce využívají různé matematické postupy, které dávají výsledky natolik přesné, aby se s nimi dalo uspokojivě pracovat. Vždycky mi ale přišlo veselé, když jsem je někde viděl uvedené s přesností na tři desetinná místa.

Můžeme si teď popsat alespoň jeden poměrně běžný postup určování biomasy i produkce na přírodním revíru, kde není možné obsádku kompletně slovit.
Je třeba provést několik odlovů, při nichž se část odlovených ryb označí a na základě podílu označených jedinců se provedou odhady početnosti všech významných druhů (viz kapitola Odhad početnosti). Během odlovů se zjišťuje hmotnost i délka ryb a odebírají se šupiny, jejichž analýzou se zjistí věkové složení populace každého druhu a její růst.
Pokud je údajů dostatečné množství, může se pak přejít k výpočtům. Ty se provedou pro každý druh zvlášť a nakonec se biomasy těchto druhů i jimi dosažená produkce sečtou.

Výpočet biomasy jednoho druhu

Pro stanovení biomasy jednoho druhu potřebujeme mít odhadnutou početnost všech věkových skupin vyskytujících se na dané lokalitě. Následně si zjistíme průměrnou hmotnost každé věkové skupiny k určitému datu. Je to dáno tím, že velikost ryb se během sezóny mění – např. dvouletá ryba je na podzim klidně i dvakrát  těžší než na jaře. Obvyklou je použita doba, kdy dochází k vytvoření annulu na šupinách – všechny údaje zpětně zjištěné analýzou šupin se totiž vztahují právě k tomuto okamžiku.
Průměrnou hmotnost každé věkové skupiny pak vynásobíme její početností, čímž dostaneme celkovou hmotnost dané věkové skupiny. Hmotnosti všech věkových skupin sečteme a tím získáme biomasu sledovaného druhu.
Pro větší názornost je celý postup zachycen i na obrázku.

Výpočet produkce jednoho druhu

Existuje řada metod, jak vypočítat produkci jednoho druhu ryby na zvolené lokalitě. Každý má určité výhody a nevýhody a každý je svým způsobem jen omezeně přesný.
Ukážeme si asi nejjednoduší a často používaný způsob. Jeho nevýhodou je, že do celkové produkce zahrnuje jen ryby, které se dožily konce sledovaného období, zatímco produkci ryb, jež se nedožily konce sledovaného časového úseku prostě opomíjí.
V praxi metoda vypadá tak, že se z průměrných hmotností jednotlivých skupin vypočítá hmotnostní přírůstek každé věkové skupiny oproti minulé sezóně. Ten se vynásobí odhadnutým počtem členů skupiny a máme produkci dané věkové skupiny (ročníku). Produkce jednotlivých ročníků se sečtou a dostaneme produkci celkovou. Pro názornost je opět celý postup předveden na následujícím obrázku.

 

Pro představu toho, co jsou produkce i biomasa zač a jak se zjišťují, asi obsah kapitoly stačí. Na jejím závěru se ještě zamyslím nad tím, jak úvahy o produkci a biomase formují myšlení rybářských hospodářů.
Z pohledu hospodaření, výnosnosti a případně zisku je zajímavá produkce. V podstatě udává, kolik ryb je ročně možné z revíru odnést. A právě hledisko produkce hrálo významnou úlohu při formování současných pravidel pro hospodaření na revírech. Vedlo to mimo jiné i ke snižování lovné míry, aby bylo možné ponechávat si ryby z co největšího počtu věkových skupin.

Z dnešního pohledu by neměla být produkce u sportovních revírů prvořadá. Pro rybáře je zajímavější množství celkové obsádky (představované biomasou) a její věkové složení, které by mělo být vyvážené s bohatým zastoupením všech, tady i starších ročníků. Do tohoto ideálu má většina našich sportovních revírů hodně daleko a je otázkou, zda se podaří změnit současný model hospodaření do takové míry, aby tento nanejvýš žádoucí stav někdy v budoucnu nastal.

 

---

Chci sdílet tento článek na Facebooku

---